Dvojnásobné štěstí

Když se ptají pediatra, jak mají vychovávat dvojčata, dočkají se většinou odpovědi ve smyslu – to je přece stejné jako u jednoho dítěte, jenže dvakrát. Takováto odpověď svědčí o tom, že dotyčný odborník „nemá tušení“.

Když byla Klára Rulíková byla před osmi lety podruhé těhotná, brzy se dozvěděla, že ji čeká „dvojnásobné štěstí“. Začala pátrat po informacích a udiveně zjišťovala, že jich moc nenajde.

„Jsem učitelka angličtiny, a tak se mi dostaly do ruky anglické noviny, kde shodou okolností bylo spojení na britský klub dvojčat,“ vypráví. „Napsala jsem tam, a oni mi poslali úžasné informace. Bohužel se ke mě dostaly dost pozdě. Ale např. jedna z nich o tom, že se dvojčata dají kojit, a jakými způsoby, mi velice pomohla. Byla jsem totiž přesvědčená, že svoje dvojčata kojit budu a chci a byl velký problém si to v porodnici prosadit. Zdravotníci se na mě chodili koukat jako na raritu: ‚Pojďte se podívat, dvojčatovská kojí!‘ Kojila jsem děti do roka.“

Klára Rulíková se snažila své zkušenosti předávat dál – věděla, jak informace chybí. Přitom počet vícečetných těhotenství i vzhledem ke zvyšujícímu se počtu mimotělních oplodnění stoupá. V porodnici se seznámila ještě s jednou maminkou dvojčat. Začaly se scházet, vyměňovat si zkušenosti a nakonec při YMCE založily Klub dvojčat a vícečat.

Co by maminky potřebovaly vědět?

„Především, že v tom nejsou samy. Že i jiné maminky zoufale nestíhají. Mě např. moc pomohla kamarádka z Německa. Když přijela, měla jsem zrovna depresi, že jsem nestíhala vykoupat obě dvě děti najednou. K dvojčatům jsem měla ještě staršího dvouletého syna, bylo to hrozné. A ona mi řekla, že je nemusím koupat denně, že v Německu se děti koupou jednou nebo dvakrát za týden, jenom zadečky se jim samozřejmě myjí vždycky, když se pokakají.“

Maminky potřebují praktické rady. Kočárek na dvojčata se nevejde do výtahu a jak vezmete najednou dvě děti, abyste přitom odemkla, a co když máte ještě malé starší dítě? Paní Klára si někde přečetla, že jedno dítě může přenést v tašce na dítě – maminky z Klubu dvojčat a vícečat tuto radu různě modifikovaly – použily třeba hokejistickou tašku. Tohle byla konkrétní rada, za kterou klubu mnoho maminek děkovalo. Když je totiž člověk ve vypjaté situaci, některé docela jednoduché věci ho prostě nenapadnou.

„Nenašla jsem také psychologa, který by se více zabýval dvojčaty. Když jsem se zeptala pediatra, na co mám dávat při výchově dvojčat pozor, odpověděl:‚No, to je přece stejné jako u jednoho dítěte, jenže dvakrát.‘ Neměl tušení!“ říká Klára Rulíková.

„V rámci naší – dalo by se říci svépomocné – skupiny, ve které jsme si sdělovaly své mateřské zkušenosti, jsme se setkaly s psycholožkou, která také měla dvojčata. A ta prosazovala, že se dvojčata nemají stejně oblékat, že se mají oddělovat, aby se podporovala jejich individualita atd. Ale já jsem např. oblékala stejně všechny tři děti, a to ze zcela praktického důvodu. Na hřišti pak stačil jediný pohled, a věděla jsem, že červené kalhotky a žluté tričko jsou moje děti. Také se člověku určité věci líbí víc než jiné – proč by jedno z dětí mělo mít to, co se vám líbí méně – a které? Nemluvě už o tom, že asi každá maminka nebo babička chce občas svoje dvojčátka trošku ‚vypíchnout‘ (‚když už padáme na pusu, ať to aspoň někdo občas obdivuje!‘).

S oddělováním je to ještě větší problém. Jak je můžete oddělovat, když jste na ně celý den sama, manžel většinou přichází až večer, babičky – jako v našem případě – často ‚nefungují‘. A po přednášce této psycholožky jsem měla zase depresi, jestli děti nepoškozuji, když jsou pořád spolu. Až jsme si začali zvát do klubu dospělá dvojčata a zjistili jsme, že to není úplně tak, jak se mnozí psychologové domnívají, protože těm samotným dvojčatům vyhovuje být spolu. Na jednom srazu dvojčat jsme udělali anketu mezi dospělými dvojčaty a zjistili jsme, že všechna byla ráda, že jsou dvojčata, do puberty jim nevadilo, že mají stejné oblečení a když jim to začalo vadit, tak to rodičům řekla! Jednovaječná dvojčata většinou říkala, že do puberty chtěla být stejná, pak se začala odlišovat a v rané dospělosti se často k té ‚stejnosti‘ začala vracet.“

O výchově „monodítěte“ dnes existuje nepřeberné množství informací. Na co je třeba dávat pozor u dvojčat, vám žádný odborník moc neřekne, sdělí to zase maminky, které už s tím mají zkušenost. Ani lékař většinou neupozorní, že dvojčata např. později mluví a matky si dělají zbytečné starosti, zda je všechno v pořádku.

Maminky přiznávají, že spousta výchovných pouček, které jsou pro jedno dítě, musí jít stranou. Že třeba dvojčecí batolata běžně krmí najednou jednou lžičkou, i když třeba jedno dítě má rýmu, protože je to jediný způsob, jak dosáhnout, aby si dvojčata nezáviděla jídlo.

„Nabízí se také otázka, jestli dát dvojčata ve škole do stejné třídy, nebo jestli dát jedno dokonce do školy dřív. Tohle si v našem případě vůbec neumím představit,“ říká Klára Rulíková. „U nás třeba Honzík loni neprošel testy školní zralosti, nepřipadalo v úvahu, aby šel do školy, a Klárka ano. Jenže dvojčata – ať chcete nebo nechcete – kromě svého spojenectví také neustále soupeří – soupeří především o matku, protože ji nikdy neměla sama. Věděla jsem, že Honzík, který je navíc od malička trochu ve vleku energičtější Klárky, by strašně těžko nesl, kdyby ona do školy šla a on ne. Cítil by to, jako že je horší, a to jsem za žádnou cenu nechtěla. Vyřešili jsme to tedy tak, že počkala Klárka, šla s ním do první třídy společně o rok později a teď je to perfektní.“

Těžkosti i výhody

„Co je nejtěžší s dvojčaty? Přežít první dva roky! Smířit se s tím, že člověk není dokonalý, že nestihne všechno. Myslím, že je strašně důležité mít někoho, s kým si o tom můžete promluvit, kdo má taky takový problém. Nevěřila bych tomu, nikdy jsem na psychology nebo na svěřování se moc nebyla – teď vím z vlastní zkušenosti, že to pomůže. Strašně pomůže, když slyšíte, že ostatní stejné problémy, vaše děti nejsou nejhorší apod.

Jsou i problémy finanční, co se týče sociálních věcí, jsou dvojčata zohledněna jen velmi nepatrně a to jen do 3 let! Lépe už jsou na tom rodiny s trojčaty, tam záleží na obvodním úřadě. Dost pomáháme jako klub maminkám trojčat, které vůbec netuší, co mohou žádat.“

A výhody dvojčat? Pro děti je určitě obrovskou výhodou mít někoho k sobě, mít „oporu“. A asi od 3 let je to výhodou i pro maminku – děti si už „vystačí“. Klára Rulíková si myslí, že nejlepší do života třeba pro budoucí partnerství je kombinace holka – kluk. Takováhle dvojčata se naučí spolu žít, vidí a žijí chlapecké a holčičí odlišnosti, jsou pak na to připravené.

Klub dvojčat a vícečat

funguje jednak stále v YMCE, kde původně vznikl, a dále v Mateřském centru na Barrandově, a na dalších deseti místech v celé naší republice. Vydává dvakrát ročně Zpravodaj, brožurky o kojení dvojčat, poradce pro běžné situace, maminky z klubu plánují brožurku na téma jak na nespavá dvojčata a dvojčata a jejich sourozenci.

Jinak Klub dvojčat a vícečat nemá nějaký speciální program. Je spíš o tom, že si tam děti pohrají a mámy si sdělí zkušenosti. „Víme, že si nás maminky najdou a začnou k nám chodit ve chvíli, kdy jsou tak říkajíc ‚na dně‘ – nemám vypráno, nemám uvařeno, nestíhám…,“ vypráví Klára Rulíková. „Podpora ze stran prarodičů často není – oni nevědí, jak je to hrozné a když ještě babička při návštěvě vidí hlavně to, co není v pořádku a dá to najevo, maminky to velmi deprimuje a je to velmi častý problém. V tomhle ‚trápení‘ je i naše touha po dokonalosti. Vadí nám, že najednou nestíháme to, co jsme třeba s jedním dítětem stihly.

Je to opravdu o ‚nestíhání‘. V podstatě všechny maminky jsme přišly na to, že jsme asi kolikrát kojily jedno dítě 2x a druhému jsme nedaly v domnění, že už jedlo. Mě se jednou lékařka zeptala, když jsem u ní byla s jedním nemocným dvojčetem, jestli trpělo na angíny. A já řekla – ano, v té době jedno dítě mělo často angínu, ale které víc, to prostě nevím…

O prvním dítěti vím všechno, o dvojčatech si vůbec nepamatuju, jak jsem některé věci dělala. Zní to tvrdě, ale v podstatě je to o tom, aby to ta máma ‚přežila‘.“

Klub využívá určitá skupina lidí. Maminky, které mají fungující a ochotné babičky, tedy babičky, které pravidelně pomáhají a hlídají, nebo je i finančně podporují, nemají problémy v takové míře. „Znám třeba maminku, která mi řekla, že nemá ani potřebu ani čas chodit do našeho klubu. Jí chodí jedna babička vozit dva dny v týdnu, druhá babička další dva dny v týdnu a ona si v té době ‚šůruje‘ byt,“ vypráví Klára Rulíková.

Do klubu moc nechodí ani maminky, které mají partnera hodně fungujícího jako tatínka – takové rodiny pak s klubem jedou maximálně na rodinnou dovolenou, kterou klub organizuje 3x do roka v Orlických horách.

Klub vyhledávají samozřejmě i maminky, které mají třeba dobré a fungující manželství, ale manžel je celý den pryč, přijde domů večer a ony jsou na děti v podstatě samy.

Nemluvě už o maminkách rozvedených, svobodných apod.

Co by si Klára Rulíková přála? Aby v Čechách vznikla asociace klubu dvojčat – bezbariérové prostory, kam by mohly chodit maminky i s kočárkem, i těhotné, aby to bylo otevřené všem.

Na klub se v poslední době obracejí i dospělá dvojčata, i senioři-dvojčata, i dvojče, kterému druhé dvojče zemřelo…

Problematiky kolem dvojčat je mnoho – např. když je jedno dvojče postižené (v klubu je např. maminka, která má jedno dvojče s Downovým syndromem, a další, co má dvojče s dětskou mozkovou obrnou), adoptovaná dvojčata, úmrtí jednoho dvojčete při porodu atd. Bylo by dobře, kdyby činnost klubu postupně dostala „širší rozměr“.

Kontaktní adresa: Klára Rulíková, Klub dvojčat a vícečat, Werichova 954, Praha 5-Barrandov