Puberta na druhou

V pubertě dochází k největším snahám dvojčat stejného pohlaví (a nemusí jít jen o jednovaječná dvojčata) o vlastní identitu. Začnou se rozdílně oblékat, často si změní účes, snaží se jedno od druhého za každou cenu odlišit. Čím dál tím víc jim vadí, jsou-li brána jako "ta dvojčata", ať už ze strany rodičů, příbuzných a učitelů, nebo ze strany spolužáků a kamarádů. Toto období trvá u různých dvojčat různě dlouho. Zajímavé však je, že po určité době se k sobě dvojčata opět vracejí a začínají své stejnosti využívat.

Petr: "S bráchou, jednovaječným dvojčetem, jsme spolu chodili do základní školy i na gymnázium, hráli jsme spolu volejbal. Ale na gymnáziu se naše cesty rozešly. Martinovi nešla tolik matika, přešel tedy na učební obor s maturitou a dodělal si pak i průmyslovku v rodném městě a já jsem pokračoval ve studiu na gymnáziu, ale odešel jsem do Českých Budějovic (na třetí a čtvrtý ročník), kde jsem se profesionálně věnoval sportu. Tohle odloučení bylo dost těžké. V té době jsme se dostali do let, kdy jsme spolu přestali bojovat a rvát si vlasy, nenávistně se na sebe dívat a závidět si každou hračku (vzpomínám si, že v těch ,jalových letech' jsme byli děsní rivalové a rváči). A v momentě, kdy jsme začali cítit to pravé bratrství, vyvinulo se všechno tak, že jsme se museli rozdělit. Především brácha to těžce snášel, já jsem měl totiž v Budějovicích docela nabitý program, hrál jsem volejbal, kde jsem měl výbornou partu a kamarády. Ale i mně se strašně stýskalo.

Protože jsme si s bráchou k nerozeznání podobní, často si nás lidé pletli. V období kolem patnácti let to bylo úplně zoufalé. Dostávalo nás to ve většině případů do nepříjemných situací. Docházelo k tomu tak často, dnes a denně, byli to kamarádi a kamarádky, rodiče kamarádů - všichni si nás pletli a motali to dohromady. Třeba potkali mě a mysleli si, že jsem brácha, takže se mnou začali mluvit jako s ním - bylo to fakt zoufalé. Na druhou stranu jsme se s bráchou ještě na gymplu dost ,měnili', a bylo to pro nás výhodné. Když jsme měli nezávaznou známost, taky jsme se zkusili vyměnit a ta holka neměla šanci něco poznat!"

Dvojčata se musí s bojem o vlastní identitu nějak vyrovnat. U děvčat dochází k prudkým hádkám o oblečení. Nechtějí nosit stejné šaty, ale přesto si stejné oblečení koupí. Pak se jedná o to, kdo si které oblečení ten den vezme. Občas si povzdechnou, že je to strašné, že "vona" má stejný vkus. Obě si myslí, že ona je ta první, komu se něco začalo líbit, a tak podobně se hádají i o hudební skupiny nebo zpěváky. Dlouho trvá, než si konečně řeknou, že se nedá nic dělat s faktem, že jsem se narodila jako dvojče a že i když si vezmu jiné oblečení, nic na tom nezměním.

Chlapec a děvče

Vztah dvojvaječných dvojčat odlišného pohlaví se začíná v pubertě měnit. Dřívější "mateřský" a ochranitelský přístup holčiček k bráškovi-dvojčeti se pomalu mění a přechází k opačnému pólu. Chlapci začínají svou sestru-dvojče chránit, začínají se za ni cítit zodpovědní.

Dvojí podoba dospívání

Z pohledu rodičů může mít průběh dospívání u dvojčat dvojí podobu. Buď se jistá revolta a vzepření autoritám nebo řádu (jeden z rysů dospívání) projeví ve vztahu jednoho dvojčete ke druhému, nebo (pro rodiče horší varianta) obě dvojčata budou trápit rodiče společně. První varianta - snaha o určité "oddělení" - vypadá tak, že jedno dvojče (zpravidla to ve vztahu silnější) začne to druhé odmítat, radikálně změní účes, šatník a urputně se snaží zviditelnit svou jedinečnost. "Slabší" dvojče to někdy může těžce nést, ale jejich vztahu to (podle zkušeností dospělých dvojčat) nikterak neuškodí. Po bouřlivých rozchodech se vždycky dají po čase dohromady, najdou společnou řeč. Někdy jsou jejich spory velmi ostré, dokonce tak, že i kamarádi se snaží do nich zasáhnout a rivaly zklidnit. V tu chvíli však dvojčata obdivuhodně z role rivalů vypadnou a semknou se proti tomu, kdo si dovolil jedno z nich (lhostejno které) kritizovat!

Martin: "Od gymnázia se spolužáci dělili na ty, kteří nás poznali bezpečně, a na ty, kteří to nepovažovali za důležité. Třeba něco začali vyprávět mně a dokončili to bratrovi… Nám to ale nevadilo, my jsme si to doma dopověděli.

Také holky jsme si občas prohodili, když nešlo o moc vážnou známost. Dokonce jsme pak jednou zjistili, že dívka, se kterou jsme ,oba' chodili, byla z dvojčat a také to na nás s výměnou zkusily. A my nic nepoznali."

Druhým pólem je situace, kdy dvojčata neunesou tíhu svého "dvojitého" života a začnou za něj obviňovat rodiče. Vědí, že v nich jako ve dvojici je síla. Vzpoura proti rodičům (nebo jen jejich psychické týrání) ve dvojím provedení je někdy opravdu nad lidské síly. Ale i toto období jednou skončí a děti s obdivem uznají, že jste to "ustáli"…

Ivana: "Áčko navštívilo astroložku a na své neduhy dostalo bylinkové čaje, které začalo popíjet. Stalo se, že si večer připravilo čaj na ráno. Dalo si ho do hrnečku a postavilo do ledničky. Potřebovala jsem zrovna do ledničky uklidit maso a na hrneček narazila. Zeptala jsem se Áčka, co je tam za čaj. Odvětilo mi, že není její, ale můj. Čaj jsem ochutnala a konstatovala, že můj není (občas vaří čaj i mně, i já mám svoje bylinky). Béčko to naštěstí slyšelo. Chtěla jsem vědět, zda čaj můžu vylít. Áčko řeklo, že ano. Čaj jsem vylila. Nic se nedělo. Áčko i Béčko odešla do tanečních. Cestou zpět se ještě stavila u studentky, která je doučuje angličtinu. Manžel byl hodně naštvaný, že kromě jízdy do tanečních na ně musel ještě půl hodiny čekat. Vrazil domů a seřval mě, že pračka je plná prádla, když on si okamžitě potřebuje vyprat bundu. Ke všemu nebyla teplá večeře a vadilo mu i to, že je špatně uklizeno. Řval, že nemá co na sebe. Béčko se s ním hádalo, já a Áčko jsme mlčely. Manžel řval celý večer, neměl klid u televize atd.

Ráno mě probudilo rozčilené Áčko, vpadlo do pokoje a řvalo: ,Ty jsi mi vylila ten čaj! Jak jsi mohla?! Jak sis to dovolila, příprava dá takovou práci!' Béčko se mě zastalo, říkalo: ,Máma se tě ptala, řekla jsi jí, ať to vylije.' Ale Áčko mlelo svoje: ,Máma musela vědět, že je to moje a že to potřebuju. To je hrozný, jak jsi mohla?' Takhle se rozčilovalo Áčko celou dobu, než odešlo do školy. Řekla jsem mu, že je stejné jako táta. Odešlo do školy, aniž jsem se s ním rozloučila. Ze školy mi poslalo SMS: ,Omlouvám se, mami! Nebudu stejná jako táta, změním se!'"

Bylo by samozřejmě pohodlnější poslat děti do penzionátu, jak už si to přála Betty McDonaldová, ale je to bohužel nemožné. Nezbývá než čekat a mít pevné nervy. Ničeho se nebojte, i puberta vašich dětí jednou skončí! Přeji vám hodně síly a věřte, že příroda by nenadělila dvojčata někomu, kdo by jejich výchovu nezvládl!

"Naše dospívající holky-dvojčata se často hádají. Jednou ráno, když se chystaly do školy, jsem slyšela, jak jedna po druhé chce, aby se převlékla. ,Nic se ti k sobě nehodí,' křičela jedna. ,Halenku máš zmačkanou a ta spona, co sis vzala, vypadá taky příšerně!' Ve snaze je klidnit povídám: ,Ty taky nosíš, co se ti líbí, tak proč nenecháš i svoji sestru?'- ,Protože by si mysleli, že jsem to já,' prohlásila pobouřeně."

(Ukázka je z knihy Dvojčata, nakladatelství Portál, brož., 142 s., cca 179 Kč)