Re: permanentní jásání

Ecim,

když jsem byla relativně malá holka, moje máma vážně onemocněla. Nikdy si přede mnou příliš nestěžovala, chránila nás děti co mohla, ale já jsem to věděla, že jí není dobře, že táta má plno jiných starostí... a naučila jsem se nechat si své starosti pro sebe, protože co byly ve srovnání s máminými? Když pak máma umřela, měla jsem ten postoj, že mi nejde o život a tudíž nemám žádné starosti, které stojí za stěžování si, v sobě už pevně zabudovaný. Trvalo mi řadu let (opravdu řadu, cca patnáct), než jsem se dostala do situace, kdy jsem si uvědomila, že mě některé věci trápí a objektivně vzato to nejsou jen pitomosti, i když nejsem na smrt nemocná. Takže já byla z těch, co si prostě nestěžují, kdyby jim padal barák na hlavu - ale ne proto, že bych se nechtěla podělit o starosti, ale prostě proto, že jsem měla pocit, že to FAKT nejsou důležité problémy. Ale byly. Ještě pořád se to učím, říct, že mám mizernou náladu a je mi zle... - nejen okolí, ale hlavně to říct sama sobě. Pořád je ve mně můj vlastní vnitřní hlas, který na každé trápení reaguje "ale prosím tě, nedramatizuj, vždyť jde o houby s octem". Před pár lety jsem těžce šokovala jednoho kamaráda, když jsem na dotaz "jak se máš" odpověděla "mizerně". Chudák najednou nevěděl, co dělat, zná mě roky

To jen n okraj, že já ty lidi, co své starosti nesdílejí, vidím občas ze svého úhlu a nemám jim to za zlé a nemusí to být jen úmyslná póza.