Přidat názor k článku Jak jsem (ne)dala lekci svému muži

Když jsem byla malá, ještě ve školce, tak moje mamka dělala to, že když jsem odjela na nějaký prázdniny, tak mi UKLIDILA. Upřímně jsem to nesnášela, protože to sice vypadalo hezky a úhledně, ale 1) jsem nemohla pořád něco najít 2) jsem postupně zjišťovala, že některý věci doopravdy chybí, a že mi je prostě vyhodila!!!!!!!!!! Samozřejmě ty oblíbený - kolíbku na malinký panenky, která byla perfketní, ale něco se na ní ulomilo, ale dala se pořád používat jako postýlka!!! Prostě usoudila, že je to rozbitý. Tak jsem si pak radši uklízela, hlavně před odjezdama na delší čas, aby mi nezjednávala ten pořádek.
Když jsem jako puberťáci neměly se ségrou ve skříních s oblečením vyrovnáno, tak nám to srovnala - my jsme to nesnášely, že nám leze, nebyl tam binec, jen prostě nedostatečně úhledně složeno, takže jsme to pak udržovaly ne sice v perfektních komínkách, ale tak, aby neměla důvod nám tam lozit. Tak jsme, když se nám v nějaký polici oblečení zdálo trošku nesrovnaný, radši jsme celou polici včas přerovnaly, než když pak někdo přiletí, poskládá to podle sebe, pak se zas nedá nic pořádně najít a všechny nejčastěji vytahované kousky jsou vzadu vespod.
Takže paradoxně bylo účinný to, že nám právě někdo uklidil.
Asi kdyby nám sesypala věci do pytle, vytáhly bychom ve stavu nouze potřebné, nebo taky ne. Prostě co nemáš, bez toho se musíš obejít.