Dost, dost, vážně dost. Marně se snažím dát bytu aspoň nějakou podobu útulného domova a moje drahá polovička pracuje na jeho překrytí vrstvou potřebných a nepotřebných věcí.
Vrátila jsem se večer domů z práce. Byla jsem utahaná jako kůň a jediné, na co jsem se těšila, bylo, jak se svalím na gauč, zachumlám se do deky, na stolku si rozložím zapálené svíčky, pustím si nějaký vymývací seriál a budu usrkávat kakao. Na chodbě jsem ze sebe shodila boty a pomalu se šourala ke gauči. Uprostřed obýváku jsem zakopla o Richardovy boty z fotbalu. Podívala jsem se směrem ke dveřím do koupelny a tam se dle očekávání povalovala nevybalená sportovní taška s propocenými věcmi. Raději si nepředstavovat obsah. Když jsem došla ke gauči, bylo mi jasné, že úkon "pouze se svalit" nemůžu vykonat. Gauč byl obsazen Richardovým oblekem z předešlého dne, časopisy a v jeho rohu se krčil kelímek od jogurtu. Kdy to proboha stihl? Otráveně jsem přešla do kuchyně, že si udělám alespoň to kakao, abych se trochu vzpružila. Mléko bohužel celý den strávilo mimo ledničku a neudělalo mu to zrovna dobře. Vedle načaté krabice s mlékem se povaloval pytlík s rohlíky, samozřejmě otevřený. Pečivo bylo ztvrdlé. Och né, s kým to jen žiju. Prchla jsem do koupelny v domnění, že snad voňavá koupel ze mě smyje všechen stres a únavu. Před umyvadlem ležely pánské trenýrky a v každé z jejich nohaviček se usmívala jedna ponožka. O kousek dál se choulil použitý ručník zmačkaný do klubíčka (kolikrát jsme probírali, že takhle to vážně neuschne).
Dost, dost, dost, vážně dost. Takhle to nejde. Jsem tu jak hotelová pokojská. Marně se snažím dát tomuto bytu alespoň nějakou podobu útulného domova a moje drahá polovička zase pracuje na překrytí tohoto bytu souvislou vrstvou potřebných a nepotřebných věcí. Co hovorů jsme na toto téma měli. Jídelní stůl je na jídlo. Na kuchyňské lince se nemohou povalovat důležité dokumenty do práce, protože zde vařím. Kalhoty patří do skříně. Šroubovák a vrtačka nemusí nezbytně nutně zdobit komodu v ložnici. Nic nepomáhalo. Rozhodla jsem se k činům. Odborníci to myslím nazývají pasivní agresí. Ano, k věcem své drahé polovičky budu zachovávat pasivně agresivní postoj, což znamená, že si jich nebudu všímat. Ha, jak ten se bude stydět, až bude tváří tvář stát svému bordelu.
Uplynuly tři dny. Zkyslé mléko se i nadále hrdě tyčilo na kuchyňské lince. Kelímek od jogurtu na gauči se začal plnit obaly od sušenek a přibyl k němu bratr, také smetanový s jahodovou příchutí. Na zápisech z výjezdní porady válejících se na kuchyňské lince se objevilo pár skvrnek od čaje. Nevybalené propocené triko z batohu si začalo zadělávat na plíseň. V ložnici pomalu rostla hromádka ze spodků a ponožek a po bytě se v různých koutech povalovala pyžama. Jindy bych je svému miláčkovi opět složila do postýlky, aby je tam večer našel, ale protože jsem byla pasivně agresivní, nechávala jsem je být. Richard, nevěda kam, že ráno svůj noční oděv odhodil, vzal si večer vždy čistý. Neskutečné. Mé nervy byly na pochodu a moje drahá polovička v bytě pokrývajícím se odpadky a svršky neshledávala žádné znepokojení. Až o dva dny později.
"Miláčku, nevíš, kde mám čepici na běhání?", ozvalo se ze šatny.
Konečně. Moje chvíle.
"To nevím."
"To je divné, vždycky si ji dávám do téhle poličky."
Cože?! Vždycky si ji dávám? Jak tohle může vypustit z pusy? Do poličky mu jí vždycky dávám já. Uklízím a na původní místo vracím spoustu jiných věcí, které nalézám ve všech končinách bytu.
Richard přišel rozhořčený do obýváku. "To je divný. Fakt si mi ji někam nedala?"
"Nedala. To vím stopro." A že jsem ho ujistit mohla. Jeho věcí jsem se pomalu týden nedotkla.
Richard vyběhl na svůj pravidelný okruh bez čepice. Můj čin prozatím nepřinesl očekávanou pointu.
Na druhý den ráno jsem vyburcována budíkem vylezla z postele a mátožně došla do obýváku. Z gauče jsem shrnula haldu věcí a usadila se. Pohledem jsem bloudila po místnosti a kochala se tím nepořádkem. Vážně, po necelém týdnu to byl slušný výkon. Pohled mi zůstal na poličce, kde jsme měli vystavené nejoblíbenější fotky z cest. Jedna z nich nepěkně vyčnívala. Tak, tu bych upravit mohla. Alespoň něco dám do harmonie. Vstala jsem a chtěla jsem fotku zasunout hlouběji do poličky k ostatním. Nešlo to. Něco tomu vzadu bránilo. Vyjmula jsem fotku z poličky. Za ní byla nabíječka na mobil. Vzala jsem ji do ruky. Byla to moje nabíječka na mobil. Byla jsem zmatená. Kde se tam vzala?....že by......Richard mi schoval nabíječku na mobil? Cože?
Byla tu sobota. Vytoužený den volna, den slastného povalování a nic nedělání. Vyspalá do sytosti jsem se pokradmu vytratila z ložnice, abych nevzbudila Richarda. Udělala jsem si kapučíno a hurá k mobilu. Každou sobotu dopoledne si voláme s mojí kamarádkou Nelou a prodrbáváme celý týden. Měla momentálně nový objev, tak jsem byla zvědavá na novinky na milostné scéně. Když vstal Richard, dokončovaly jsme pomalu třicátou minutu našeho hovoru.
"Tvůj učet za telefon raději nevidět," zívnul, když jsem dotelefonovala.
Ušklíbla jsem se.
"Mimochodem, přemýšlím o novým telefonu, kolik tomu tvýmu třeba vydrží baterka?", prohodil jako mimoděk, ale já byla doma.
"Já ti ani nevím. Teď dost blbne. Vidíš," plácla jsem se jako při velikém vnuknutí do čela. "Měla bych ho dát nabít." Došla jsem k zásuvce, ve které máme uložené nabíječky na mobil, baterky a žárovky. Začala jsem dramaticky šátrat.
"Děje se něco?", zajímal se Richard.
"Ne nic", odpověděla jsem a k jeho úžasu jsem vytáhla ze zásuvky svoji nabíječku. Richard strnul a zamžikal očima. Rychle se podíval na nabíječku, na mě, na fotku, na nabíječku.
"A dost", rázně jsem přerušila nechápavé ticho. "Ty mi schováváš věci. Nejen, že je tu po tobě bordel jako v tanku, ještě mi budeš schovávat věci. To je zase nějaký z nejapných vtipů, co jste vymysleli s klukama po fotbale?"
Richard vyskočil: "Já tobě? Ty jsi si začala. Pořád mi teď něco schováváš. Nemůžu najít klíče, telefon, čepici na běhání, pyžamo, nic."
"Já ti to neschovávám. Já neuklízím. To jsi si nevšiml, že celý týden neuklízím?" Konečně a ještě jsem s triumfem dodala: "Po tobě neuklízím."
Láska mého srdce se rozhlédla po obýváku a uznale pokývala hlavou.
Začala jsem mu vylívat svou duši o tom, jak všude zakopávám o jeho věci, jak nechá vše tam, kde mu to upadne, jak si v tomto skladišti nepřipadám jako doma. Poslouchal a divil se. Pamatoval si, že mu občas vyčítám to či ono, ale netušil, že mi to vadí až takhle moc. Prý se polepší (pokolikáté?).
Můj čin, týdenní neúklid, nepřinesl takové ovoce, jaké jsem očekávala. Došlo mi, že Richard nepořádek nevnímá tolik jako já. Nevadí mu to. Jednou dokonce prohlásil, že kdyby mu došlo čisté prádlo a nechtělo by se mu prát, raději by šel a nakoupil si nový.
Pointa tohoto příběhu ale měla teprve přijít.
Byli jsme zrovna ve fázi vyjednávání, kam by se teda v bytě mohla kupit Richardova administrativa (jeho pracovní kout mu byl málo), když se ozval zvonek. Podívala jsem se na hodiny. Bylo něco kolem půl dvanácté. Kdo by to mohl být?
"Jdeš já nebo ty?" zeptala jsem se Richarda.
Richard se na mě provinile podíval: "Jéje, víš, já ti asi zapomněl říct, že dneska přijedou naši."
Vyvalila jsem na něj oči. Já v pyžamu, on v pyžamu, v sedačce kelímky od jogurtu, na podlaze v obýváku krabice od pizzy, kuchyň ani popisovat nebudu, a za dveřmi má budoucí tchýně, z jejíž dlažby na venkovním schodišti by se dalo jíst.
Takže takto skončil jeden z mých ranných pokusů o výchovu partnera. Tchán s tchýní vzali naši domácí situaci s úsměvem. Tchán shovívavě poplácával svého syna po ramenou: "To víš, nakonec si bereme obraz své matky." Tím narážel na úklidový maniakismus své manželky. A tchýně na mě zase hleděla se slzou v oku: "Děvčátko, kde jsem jen v tý výchově udělala chybu? Proč je ten kluk takový prase?" Na oběd jsme šli do restaurace.
Dnes, když už jsme manželé a máme malé nepořádné batole, vzpomínáme na dobu, kdy jsme si schovávali věci (já jemu ne) s pobavením.
A co vy? Dávali jste někdy své drahé polovičce lekci? A jak jste dopadli?
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.