Re: Malá obhajoba

No, taky se nějak rodíme, ne? Jak říkal jeden kamarád, když čekali několikáté dítě "Jsme zvědaví, koho nám Pán Bůh pošle tentokrát." Jedno mají hodňoučký - zrovna kluk - utáhneš ho na cezený nudli, ve 3 letech šel s náma dvouma cizíma do obchodu, aby rodiče měli volnější ruce - přišli jsme sotva před hodinou. Je zvyklý na okruh lidí, s kterýma je místo mámy táty, ale rozhodně nebyl zvyklý být s kdekým. Jeho mladší sestřička byla už ve 2 letech uječená, paličatá, hrůza. V rodině její matky a otce nikdo takový přitom není. Co s tím? Reklamovat ji nepůjdou.
A co se týká pořádku: já s bráchou jsme bordeláři, ségra věčně věnovala spoustu času rovnání nějakejch blbností. Já s bráchou máme rádi nošené vytahané věci, v kterých můžeš dělat cokoli a kdyžn se zničí, tak to nevadí. Ségra se věčně strojila, rifle vzala jednou a házela je do koše na prádlo na vyprání. Máme stejné biologické rodiče, stejnou výchovu, se sestrou jsme si věkově mnohem blíže než s bratrem. Já byla bordelář první, pak se narodila ona, pak další bordelář. Takže teorie o pohlavích dostává zabrat.
Znám spoustu případů, kdy muž potřebuje strašně mít všechno zorgranizováno, urovnáno. Znám jich víc, jejichž sestry třeba na pořádek DOST pečou - nemají špínu, ale chaos ano.
A znám jednoho takového tátu, z několika synů jeden je po něm, není ani nejmladší, ani nejstarší, ale jiný než ti ostatní - normální děti, pořádek je jim jedno. Ten jeden potřebuje vše mít v těch rámcích. A dcerka na pořádek taky není. Takže to vnímám něco mezi daným a vlivem výchovy. Výchova by danost měla usměrnit to přijatelných mezí - a to jak velké bordeláře, tak velké puntičkáře. S ani jedněma se totiž nedá žít a jim samotným je pak těžko na světě.