Dáváním lekcí to u nás začalo....

...podotýkám, že to bylo neúspěšné. Skončilo to mojí totální rezignací na úklid. Takového člověka předěláte jen hodně těžko a pořádek mi nestojí za to, abych pořád dělala dusno. Jenže to dusno je pro změnu z druhé strany - manželovi vadí, že po něm neuklízím, považuje to za moji povinnost a neustále kvůli tomu prudí. Když ale nemůže něco najít, koupí si tu věc znovu, on rád hromadí a všechno má v několika exemplářích. Někdy nenajde ani jeden.
Dávání lekcí dřív probíhalo třeba tak, že jsem postavila do pokoje obrovskou krabici od monitoru a do ní házela, co se kde válelo. Nechal to tam, maximálně z toho vytáhl, co potřeboval, ale neprojevil jedinou snahu tu krabici roztřídit a zlikvidovat. Nakonec jsem to udělala já.
Dneska už kašlu i na dávání krabice, uklízím si jen kuchyni (i tam mi ale dělá binec) a na zbytek bytu kašlu a věci nechávám povalovat.
Dřív mi téma "bordelář" připadalo i vtipné, dneska už ani náhodou. Jsem tím unavená, okolí to vše dává za vinu mně, realita je, že žijeme jak prasata a vyrůstá v tom dcera, ze které roste taky úspěšná bordelářka a návštěvy už k nám nechodí a ty nečekané ani nezveme dál.