Přidat názor k článku Jak jsem (ne)dala lekci svému muži

Jenom jestli si to nezpůsobuješ svým postojem sama: pokud dáváš manželovi a synům najevo, že ty nehodláš pohnout prstem, když ostatní dřou, tak se jim vůbec nedivím, že se neobtěžují pomoci s Tvými pracemi. Kdybych v době, kdy jsme dělali rekonstrukci na baráku, ležela na lehátku a slunila se, připadala bych si jako kreten (sorry, ale takto přesně), a bylo by to vyjádřením toho, že "můžu, ale nepomůžu" (výjimku tvoří vážně nemocní, těhotné ap.)
Takže já stála celý den u míchačky, míchala beton, maltu, když nebyl kdo, tak jsem to nosila do patra (a to nemám zdravý záda) a když nebyl honem po ruce někdo, kdo by přinesl 25 kg pytel cementu, tak jsem si ho donesla. Míchačku sama dokážu do kolečka nalít, kolečko odvézt.
Zato nemám nejmenší výčitky, když pak manžel vytíral podlahy.
Prostě když je potřeba, děláme oba. Připomíná mi to některé rodinné zabijačky, kde je 30 lidí, a dělají 4. Najíst a výsližku chtějí ale všichni. U nás bylo vždycky, že když je PRÁCE, dělají všichni. A kdo nemůže, chystá aspoň svačiny. Nikdy by nikoho nenapadlo válet si šunky, zatímco ostatní dřou.