Přidat názor k článku Jak jsem (ne)dala lekci svému muži

No, taky se nějak rodíme, ne? Jak říkal jeden kamarád, když čekali několikáté dítě "Jsme zvědaví, koho nám Pán Bůh pošle tentokrát." Jedno mají hodňoučký - zrovna kluk - utáhneš ho na cezený nudli, ve 3 letech šel s náma dvouma cizíma do obchodu, aby rodiče měli volnější ruce - přišli jsme sotva před hodinou. Je zvyklý na okruh lidí, s kterýma je místo mámy táty, ale rozhodně nebyl zvyklý být s kdekým. Jeho mladší sestřička byla už ve 2 letech uječená, paličatá, hrůza. V rodině její matky a otce nikdo takový přitom není. Co s tím? Reklamovat ji nepůjdou.
A co se týká pořádku: já s bráchou jsme bordeláři, ségra věčně věnovala spoustu času rovnání nějakejch blbností. Já s bráchou máme rádi nošené vytahané věci, v kterých můžeš dělat cokoli a kdyžn se zničí, tak to nevadí. Ségra se věčně strojila, rifle vzala jednou a házela je do koše na prádlo na vyprání. Máme stejné biologické rodiče, stejnou výchovu, se sestrou jsme si věkově mnohem blíže než s bratrem. Já byla bordelář první, pak se narodila ona, pak další bordelář. Takže teorie o pohlavích dostává zabrat.
Znám spoustu případů, kdy muž potřebuje strašně mít všechno zorgranizováno, urovnáno. Znám jich víc, jejichž sestry třeba na pořádek DOST pečou - nemají špínu, ale chaos ano.
A znám jednoho takového tátu, z několika synů jeden je po něm, není ani nejmladší, ani nejstarší, ale jiný než ti ostatní - normální děti, pořádek je jim jedno. Ten jeden potřebuje vše mít v těch rámcích. A dcerka na pořádek taky není. Takže to vnímám něco mezi daným a vlivem výchovy. Výchova by danost měla usměrnit to přijatelných mezí - a to jak velké bordeláře, tak velké puntičkáře. S ani jedněma se totiž nedá žít a jim samotným je pak těžko na světě.