Máme v rodině hodně zdravotních problémů a i vzhledem k moji diagnoze (Hodgkinova choroba, 5 let po léčbě) mě genetické vyšetření krve dělali. Byl to horor. Okamžitě, když jsem zjistila, že jsem těhotna, jsem volala na onkologii do nemocnice, kde mě s Hodgkinem léčili, zda je třeba se bát, dělat nějaká speciální vyšetření, hlídat se, jaké vitamíny... Jediné, co řekli, ať se nebojím, že mají jen samé zdravé maminky a že mě objednají genetiku. Ve dvanáctém týdnu jsem tam volala, jak že to bude s tou genetikou, na kdy mě objednali. Řekli, že objednají přímo amniocentézu. Moje matka ji podstoupila dvakrát s mým bratrem, měla silné krvácení, výsledky byly špatné a když si prosadila, že si dítě nechá, doktoři jí řekli, že riskuje, že se dítě narodí mrtvé a že jí nechápou, proč to dělá, když už má doma dvě zdravé děti.
Když mi na onkologii chtěli amniocentézu přímo objednat, že ani není třeba brát krev, okamžitě jsem odmítla, ale jenom díky tomu, že už vím, jaké s ní měla mamka zkušenosti - kdyby ji ona neabsolvovala, netušila bych, co mě čeká a slepě bych lékařům věřila (vždyť mi před pěti lety zachránili život!).
Peripetie s genetikou ale neskončily - než se onkologie domluvila s genetikou, než mě odkázali do Brna, kde teď bydlíme, než jsem se tam ztrapnila, protože jsem neměla doporučení od gynekoložky, ale jenom z onkologie, byla jsem v sedmnáctém týdnu. Takže první, s čím mě paní doktorka na genetice přivítala, bylo, proč jdu tak pozdě, že musím být zodpovědnější...
Krev dopadla špatně a amniocentézu doporučili. Odmítli jsme s tím, že i kdyby bylo mimčo nemocné, nenecháme si ho vzít, takže nebudeme podstupovat to riziko. Teď jsem ve 27. týdnu, Kryštůfek (nebo Anička?) zuřivě kope a už si s manželem ani nepřipouštíme, že by mu mohlo něco být. Jen mě udivuje přístup lékařů - co nejdříve zjistit, jestli dítěti něco není a když, tak šup s ním pryč! Jako ve staré Spartě, tam se také "nepovedené" jedince házeli ze skály hned po porodu. My už jsme vyspělejší, umíme je zabít ještě dřív...
Předchozí