Odběr na genetiku - nutnost nebo podivný český nadstandard?

To se sice lehko plánuje, ale těžko dělá. Relaxace a vnitřní přesvědčování se ,že jsem zdravá matka se zdravou rodinou za sebou je silné ,ale nikoli všemocné. Navíc, když od mládí posloucháme, že" pan doktor ví všechno přece nejlíp, má na to ty školy". Navíc mám stále ještě hodně živě v paměti, jak to tehdy před třemi roky bylo. Po odběru na genetiku jsem v klidu přišla na další prohlídku a pro výsledky. Odcházela jsem s pláčem , směsí nejistoty a velkých obav o miminko. Genetika nevyšla dobře a pan doktor mi doporučil amniocentézu, ačko-li , jak říkal je velká pravděpodobnost, že se jedná o planý poplach, jelikož je mi "již" 29 let a testy v této věkové skupině mají tvrdší normy. Na amniocentéze trval. Okamžitě jsem volala své kamarádce, která to vše absolvovala pár měsíců přede mnou a nakonec porodila zdravou holčičku. Hodně mne uklidnila , doporučila nebrat to vážně a také doporučila, ať zažádám o kontrolní odběr, který udělá jiná laboratoř. Ona se o této možnosti dozvěděla pozdě. A tak šla i na amniocentézu. Skvělý nápad. Můj požadavek byl gynekologem přijat s nevolí a s náznaky, že všechno zbytečně dramatizuju. Nakonec mi vyhověl, kontrolní odběr mi udělali v Praze a vše bylo v pořádku. Nicméně doba čekání na výsledek byla nejhorším obdobím mého těhotenství. Špatný spánek v noci, neustále úvahy, zda jsme opravdu neudělali v něčem chybu, jestli jsem nezapomněla na nějaké zapomenuté příbuzné na psychiatrii, jestli nejsme opravdu staří na dítě, až po ony zásadní otázky co budeme dělat pokud to bude opravdu špatné. To vše v nočním klidu narušovaly živé pohyby našeho miminka a já si v té chvíli říkala, že je to všechno úplná blbost. A dospívala k závěru, že pokud to bude jen trošku k životu, své miminko porodím. Byl to obrovský stres. Moje kamarádka mne později uklidnila, že nejsem neurotická, neboť ona prožívala čekání na výsledky amniocentézy naprosto stejně. A jak jsme o našem zážitku postupně mluvily před několika matkami, zjistily jsme, že naše zážitky nejsou vůbec vyjímečné, ale že tyto stresy zažívá v těhotenství poměrně vysoké procento matek. Nutno dodat, že naprosto zbytečně, protože se jim potom rodí zdravé děti. Jedinou výhodou amniocentézy jim pak je, že vědí zda kupovat modrou nebo růžovou výbavičku. Ale, kdo o to stojí?Moje přítelkyně od té doby stihla porodit ještě dvě děti (mladšímu je týden). S druhým zažila totéž, odběr genetiky - kontrolní genetika - amniocentéza - porod zdravého dítěte. A po třetí , po nedobrém výsledku genetiky amnicentézu odmítla. Porodila zdravé dítě.

A tak jsem v tom šestnáctém týdnu a přicházím na prohlídku a říkám si , že jsem připravená na odběr i na všechny možné varianty výsledků. Pilně jsem studovala ve slovníku potřebné termíny, protože tentokrát jsem v Německu. Když se do konce vyšetření paní doktorka o ničem nezmínila, nevydržela jsem a zeptala se, kdy budou ty testy na genetiku. Chvíli na mne trochu nechápavě koukala, já myslela, že mi nerozumí , tak jsem jí vysvětlovala, že v prvním těhotenství mi je dělali a tak jsem čekala, že budou. Zeptala se mě proč. Řekla jsem jí, že v Čechách se dělají u všech těhotných. A tak jsem se dozvěděla, že v Německu se genetické odběry dělají až ženám po 35 roce věku(češky asi stárnou rychleji), právě z důvodů, že u mladších ročníků je tato metoda hodně chybová a způsobuje velké množství zbytečných amniocentéz, navíc je v mladším věku podstatně nižší pravděpodobnost výskytu genetických vad. Pokud není rodinná anamnéza riziková a miminko se na ultrazvuku jeví v pořádku, není k tomu důvod. Ženy nad 40 let jdou přímo na amniocentézu. I u žen nad 35let jich ještě mnoho jde na amniocentézu zbytečně. A všechno je to jen veliký stres pro matku i dítě. Navíc průzkumy tady v Německu ukázaly, že velké množství matek i po zjištění vady amnicentézou své dítě nakonec porodí. Takže je to všechno vlastně zbytečná procedura, která ničemu výrazně nepřispěje a stojí spoustu peněz. Paní doktorka se usmála se slovy, že české zdravotnictví má asi dost peněz.

Paní doktorka mi samozřejmě nabídla možnost si testy nechat udělat, ale musím si je ve svém "mládí" zaplatit. Jeden odběr genetiky z krve stojí sto marek. Jak jsem tak dobře vyškolená přístupem v Čechách zeptala jsem se jí , co by mi doporučovala. A dostala jsem lekci odpovědnosti , samostatnosti a práva na vlastní názor. Paní doktorka mi zopakovala všechny informace, shrnula výsledek mého vyšetření a počkala až se rozhodnu sama. Je to přece moje dítě. Byla to horká chvilka a já jsem dnes moc ráda, že jsem sama před sebou obstála. Jsem v klidu, miminko kope jak divé , a já vím, že jsem se rozhodla sama, a mé rozhodnuté bylo pro mne jediné možné. Na testy jsem nešla.

Kolik stojí taková zbytečná amniocentéza jsem se už neptala. Protočily se mi panenky. Když jsem si představila, že by všechny peníze za zbytečné odběry a amniocentézy dostaly třeba porodnice otevřené požadavkům matek, nebo projekt "Ostrovy života", pro dětská ARO oddělení. Stále se všude mluví jak nejsou peníze ve zdravotnictví, ale možná se jen špatně hospodaří a ještě se tím stresují lidé. O možnosti o určitých věcech života rozhodovat sám, ani nemluvím.

Zajímal by mne názor maminek i odborníků na téma odběrů na genetiku a amniocentéz.