Když manžel nechce k porodu

Vzhledem k tomu, že jsem podobnou situaci zažila už dvakrát a hlavně si myslím, že tahle rada je pitomost, rozhodla jsem se napsat tento článek.

Vždycky jsem chtěla mít dokonalého partnera. Takového, co v těžké hodince drží s milujícím výrazem svou ženu za ruku a se stopkami v druhé ruce povzbuzuje mezi kontrakcemi. Bohužel, nepovedlo se ani v jednom manželství.

Můj první manžel se na dítě docela těšil. Byla první polovina 90. let a možnost „otce u porodu“ nabízela už většina porodnic. Bohužel pouze až na druhou dobu porodní, všude většinou fungovaly ještě společné „hekárny“. Já čekala první dítě a předpokládala jsem, že manžel možnost účastnit se porodu přivítá. Nestalo se tak. Zúčastnil se prohlídky porodnice a doma mi sdělil, že bude se mnou „než to přijde“, ale pak opouští místnost. Nemá na to prý nervy, nesnáší injekce, krev a vůbec, takovou pitomost po něm nemůžu chtít. Že nesnáší krev jsem uznávala, jednou jsme dokonce museli odejít z kina, protože se mu udělalo špatně při záběrech na transfůzi krve, ale pořád mi nebylo jasné, jak může být takový zbabělec. Je to přece společné dítě, ne? Pro mne to bude daleko nepříjemnější, tak ať si ty řeči nechá. Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Udělala jsem scénu „to mi nemůžeš udělat“ a „jestli mi miluješ, tak mi neopustíš“. Také jsem si stěžovala jeho mamince, která mne podpořila „neboj se, já mu domluvím, bude tě celou dobu držet za ruku“ a také mu svůj názor dala patřičně najevo. Na svou obranu uvádím, že mi bylo 20, byla jsem v té době velmi radikální v řešení partnerských sporů. Taktika slavila úspěch, takovému nátlaku neodolal a slíbil, že to „teda zkusí“.

Nebudu popisovat svůj první porod, jen stručně. Kontrakce tři dny, dvě noci beze spánku, křížové bolesti a klasická porodnice jenom s postelí bez možnosti se osprchovat, protáhnout se nebo si ty dlouhé hodiny jakkoliv zpříjemnit. 18 hodin bez jídla, bez vody. Na samotný porod jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem nereagovala na lékaře ani sestry, takže to mohlo dopadnout špatně. Naštěstí tam manžel byl. Nikdo jiný nerodil, tak ho sestra pustila za mnou na „hekárnu“. Když viděl v jakém jsem stavu, zapomněl na všechny slabošské řeči a snažil se na mne mluvit a povzbudit mne. Když mne vlekli na porodní sál, neodvažoval se mne ze strachu opustit a proti svému přesvědčení zůstal. Donutil mne svou přítomností alespoň minimálně spolupracovat, syn se narodil zdravý a manžel ho dostal do náruče. Všechno zlé bylo zapomenuto.

Od té chvíle muž otočil. Teď byl hrdina. Všude vyprávěl, jak to vlastně nic není, jak je to úžasný zážitek když vidíte miminko prvně otevřít oči. A hlavně řekl tu větu: „Bylo to úplně něco jiného, než jsem čekal.“ Když jsem čekala druhé dítě, samozřejmě všude tvrdil, že k porodu půjde, proč ne. A také šel. Tvářil se i na sále suverénně a ještě stačil vtipkovat s lékaři a sestrami.

Po jedenácti letech jsme se bohužel rozvedli. Znovu jsem se vdala, můj současný manžel je o dost starší než já, je mu něco málo přes padesát let. Po delším váhání jsme se i přesto rozhodli pro miminko a já otěhotněla. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že muž je přesvědčený, že těhotenství je ženská záležitost a on se prostě o tom bavit nebude. Až bude miminko na světě, bude vzorný otec, ale teď ať ho neotravuji. Jediné, co absolvoval, byl ultrazvuk, ale to prý „jenom kvůli tobě“, i když z komentáře pana doktora o zdravém čilém dítěti byl patřičně nadšený. Jenže o porodu se bavit prostě nechtěl. Porod jeho dcery z prvního manželství absolvoval s kamarády a alkoholem, za občasného volání do porodnice, „zda už“ a tak mu to připadalo správné.

Nebyla jsem už tak horkokrevná jako ve dvaceti, takže jsem přímý útok zavrhla. Zkoušela jsem to oklikou. Například v časopise se nějaký herec vyjadřoval, že nebyl u porodu, že by si to jeho žena nepřála. Takže jsem vedla filozofické řeči na téma jak je onen pán hloupý. Moc mi nepomohla má sestra, která pochopitelně vzorného partnera má a na návštěvě dali k dobru historku, jak ho vzala na nějaký předporodní kurz a tam mu pouštěli na videu porod se všemi detaily včetně porodu placenty a on se tam mezi jinými muži styděl. Na to sdělil můj muž, že už porod viděl, že kdysi na škole jim pouštěli východoněmecký film Helga, kde byl také vidět celý porod. A že si dobře pamatuje, že tam bylo hodně krve a pořád tam ta žena křičela. To už jsem si skoro začínala zoufat. Veškeré moje přesvědčování, že porod takový horor zase není, bral jako propagandu. Na přímý dotaz, zda půjde k porodu, odpovídal jenom: „Uvidíme.“ Termín se blížil a já začala tlačit na jednu vlastnost, kterou má můj muž velmi rozvinutou, a to odpovědnost. Nakonec, ač nerad, musel připustit, že když mi do jiného stavu přivedl, je jeho povinnost vydržet se mnou i v porodnici. Stále ovšem nechtěl o porodu nic vědět. Bylo mu jedno, jak to probíhá, neměl odhad, jak dlouho to asi trvá a ani co se vlastně bude dít. Zasekl se ve stavu „Tak jo, půjdu tam když chceš. Teda pokud mi to vyjde v práci. Ale teď mi dej pokoj“. Naštěstí se v práci prořekl, že nejspíš půjde k porodu, což mu vyvolalo obdiv u starších kolegů, takže už pak bylo horší couvnout. Několik dní před termínem jsem ho skoro pod nátlakem donutila vyslechnout asi pětiminutovou přednášku o tom, jak vlastně porod probíhá a co se po něm bude chtít. Tedy nic, jenom tam být se mnou a neopustit mne. Pak mi jedno ráno půl šesté praskla voda a jeli jsme.

Zase nemá cenu popisovat porod, než se pořádně rozběhl, trvalo to skoro 19 hodin, ovšem v podmínkách dnešních porodnic to nebylo nic tragického. Manžel statečně vytrval, jen se asi šel dvakrát krátce projít ven a koupit si něco k jídlu. K večeru pochopil, že se zatím opravdu nic dramatického neděje a dokonce, zatímco jsem byla ve vaně, usnul. Při samotném porodu pomáhal porodní asistentce přeskládávat porodní lůžko, protože jsem rozhodně odmítala rodit v pololeže s nohama v držákách. PA se zasekl jeden držák a nešel sklopit, takže manžel jako „muž-technik“ rád pomohl. Prostě pohodička. Když se syn narodil, manžel se s okouzleným pohledem zúčastnil vážení a oblékání a když jsme i s miminkem v setmělém sále na dvě hodiny osaměli, nevěděla jsem, zda mám být víc dojatá z miminka a nebo z manžela. Ten když ve tři ráno odjížděl domů, cestou prý ještě telefonoval svým rodičům, protože „to musel někomu vyprávět.“ On tedy o porodu od té doby nadšeně vypráví rád. Jak je šťastný, že se toho zúčastnil. Používá zejména větu: „Bylo to úplně něco jiného, než jsem čekal.“

Co tedy na závěr? Někteří mužští jsou v oblastech porodů a dětí i v dnešní době v zajetí předsudků a neumí si realitu představit. Nedoporučuji v takovém případě nějaké organizované kurzy, ty je spíš vyděsí a odradí, ne každému připadá video s deroucí se hlavičkou jako inspirující pohled.

Ale pokud máte normálního muže, který, ač je jinak úžasný chlap, z nějakého hloupého důvodu nechce jít k porodu, ať už se bojí nebo stydí, zkuste ho donutit. Pokud pomineme psychologickou pomoc v první době porodní, tak by byla velká škoda, kdybyste ty nejúžasnější chvíle s čerstvě narozeným miminkem trávila na sále sama nebo s nějakou kamarádkou. Škoda vaše i vašeho partnera. Protože až otře slzy dojetí, stoprocentně po tomto zážitku řekne větu: „Bylo to úplně něco jiného, než jsem čekal.“