Re: Já osobně jsem pro rovnoprávnost!

Sylvie,
chápu co chceš říct.
Ale (a omlouvám se, že se ještě vracím s tím sexem): ano, na milování JE poznat, že ten druhý to nedělá úplně sám ze své vůle, ale proto, že chce vyhovět druhému partnerovi. Když jsme s manželem měli tento problém (on dlouhodobě přepracovaný, nespavost, pak i zdravotní problémy aj., milování dobrovolně z jeho strany max. jednou za 3-4 měsíce). Pro mne ale styk jednou za 3 měsíce byl opravdu nevyhovující (a teď je myslím bezpředmětné se bavit o možnostech masturbace, náhradního uspokojování aj., to je sice samozřejmá činnost, ale partnerské milování suplovat nemůže) a manžel se tedy "obětoval" a přistoupil na kompromis, tedy frekvenci cca 1x měsíčně. Když se na to zpětně podívám, tak je fakt, že tato milování nebyla (zdaleka) tak uspokojující jako v jiných obdobích, ale splnila svou roli "upuštění páry" z mojí strany (a kdo má zkušenost s dlouhodobou nedobrovolnou sexuální abstinencí tak ví, kolik té páry se hromadí). V jistém momentě už dávno nejde o USPOKOJUJÍCÍ milování, ale o VŮBEC NĚJAKÁ milování. Protože pokud ten problém máte, a nevím, jestli ses třeba Ty s tím někdy potkala, tak pokud je jeden z partnerů už takto a dlouhodobě frustrovaný, tak je víc než rád za jakékoli (!!) milování, říct si "teď si rok počkám až se vše vyřeší a do té doby se vzdám veškerého intimního života s partnerem, protože by to nebylo úplně super, a počkám si až jednou bude partner naprosto OK a bude to milování zase úplně perfektní"... tak to tedy v podobných případech prostě nefunguje... jednak v tom, že partner kterému to chybí, je frustrovaný, jednak proto, že pokud prostě pár dejme tomu dva roky abstinuje a zdržuje se jakýchkoli intimností, tak to s tím vztahem prostě něco většinou udělá, neříkám, že je to konečná, ale to soužití pak vypadá trochu jinak). V takových situacích si někdo najde milence/milenku, někdo se rozejde protože takovýto sexuální život je výrazně neuspokojující, někdo má třeba jiné řešení, někdo zvolí kompromis (jeden partner se miluje aby druhému udělal radost, ačkoli by se sám milovat zrovna nepotřeboval a ustoupí tak ze svého požadavku na jednou za 4 měsíce, druhý partner je rád za "slabší" milování, ačkoli by samozřejmě byl moc rád kdyby to bylo lepší a též ustoupí ze svého požadavku na sex jednou týdně... princip kompromisu je v tom, že je pro OBA méně příjemný, že obě strany ustoupí v zájmu společné věci). Rozhodně netvrdím, že cesta kompromisu je pro každého a pro každou situaci, ale pro mne zase nebyla přístupná cesta absolutního pohřbení vlastní sexuality na dobu neurčitou (u nás to trvalo dva roky, ale ve výsledku i tyto dva roky vnímáme oba pozitivně).
S tím Tvým příkladem vytvoření si psychického bloku (který rozhodně nezpochybňuju) se třeba tento problém nedá vůbec házet do jednoho pytle a hledat nějaké společné řešení... jsou to úplně jiné situace, společné mají jen to, že se týkají sexuality.
Tak doufám, že v tomto si už rozumíme.

S nucením partnera k porodu skutečně zkušenost nemám, u nás doma byla samozřejmostí v případě hospitalizace jednoho z partnerů (=i porod) maximální angažovanost a přítomnost partnera druhého, v míře jakou povoluje to které oddělení. Ano, porod může být pro muže silnější kafe než pro rodičku, muž si z toho může v určitém (pokud vím dost malém) procentu odnést nějaké trauma, žena si z toho taky v určitém (pokud vím daleko větším) procentu nějaké ty následky odnést.

Jinak o mužích kteří u porodu své ženy nebyli si nemyslím NIC, ani se na to rodičů kolem sebe neptám, myslím, že je to každého věc jak si to zařídí a hlavní je, když je každý spokojený s tím, jak si to sám udělal. Tato diskuse už mi trochu připomíná spor jestli je lepší na praní Persil nebo Ariel, kdy příznivci Arielu obviňují Persiláky ze zbabělosti a z toho, že nemají tak pevný vztah ke svým dětem, a Persiláci Arieláky obviňují z nesamostatnosti a z manipulování svými partnery.