Re: souhlasím

U nas bral uplne samozrejme hned od zacatku manzel, ze bude u porodu se mnou.Ja si uplne jista nebyla(stud,bala jsme se prtesne mytu o sexualnim odporu atd.), rozhodla jsem se na kurzu a taky me manzel trochu donutil :-) Takze u nas naopak...Delam si legraci, ale kdyz jsem mu rekla, ze nevim, ze mozna ne, tak byl dost v soku, smutnej, rekl neco ve stylu, ze na zplozeni ditete je dobrej, ale na privedeni na svet uz ne a ze ho to strasne mrzi.
Diky bohu, ze tam byl, prvni dobu, ktera trvala 20 h. bych nikdy bez nej nezvladla, pri tlaceni samotnem uz to bylo jedno, byla jsme napul v bezvedomi (nespala jsem dva dny), mela jsem opravdu strasny porod....
Jinak manzel nadsene prestrihl pupecni snuru a musim rict, ze to byl opravdu skvely a hrdy tata u porodu. A hlavne jsme ho potom ocenila po porodu, bydleli jsme spolu na pokojiku, staral se o syna i o me, bez neho bych nemohla mit nase mimco v mem stavu u sebe.
Kamarad se bal jit k porodu, manzelka ho nepremlouvala, ale chtela ho tam, muj manzel mu rekl svuj nazor, kamarad sel k porodu a doted nam dekuje, ze jsme mu pomohli prkonat predsudky, ze si myslel, ze porod je o necem jinem a je stastny, ze tam byl. Pokud je chlap psych. normalni, zenu miluje a na dite se tesi, tak samozrejme u porodu byt nemusi, ale ochuzuje se tim o jeden z nejsilnejsich momentu v zivote...narozeni vlastniho ditete.