Re: Já osobně jsem pro rovnoprávnost!

Sylvie,
k tomu, jestli muže k tomu nutit nebo nenutit, se nemám potřebu vyjadřovat, ostatně ani v žádném příspěvku který jsem k této diskusi napsala, jsem neměla potřebu toto řešit. Jenom mi přišlo, že místo diskuse "nutit-nenutit" se to tu zvrhlo v diskusi "zaručí přítomnost muže u porodu štěstí až do smrti?" nebo případně v ten extrém, že tu někteří přispívající přítomnost manžela u porodu negovali úplně jako módní výdobytek a přežitek. No a na takovéto příspěvky jsem právě reagovala.
Jinak s Tebou samozřejmě souhlasím v tom, že člověk (i muž) má nárok něco nechtít a nevědět proč. Taky jsou situace, kdy člověk nechce a neví proč, ale pokud se překoná (i tak, že se nechá přemluvit či přinutit) a absolvuje to, zjistí, že strašně moc získal a je rád, že se nechal přemluvit. Teď se to netýká jen porodů (i když toto je případ který byl zrovna v článku), ale plno dalších životních situací. Ano, máme právo něco nechtít. Ale mně třeba život naučil to, že mám mít dostatek pokory a sebereflexe, naslouchat lidem a být ochotná změnit názor. Že udělat to co nechceme je pro nás někdy mnohem víc obohacující než to co chceme. Já myslím, že dospělý člověk by měl být schopný nějaké takové zpětné vazby, že odmítnout něco nemá vypadat jako "ne protože proto" jak to vídáme u malých dětí v období vzdoru.
S tou citovou podporou když je muž u porodu z donucení... to je ale taky o tom co jsem výše napsala. Pokud se člověk nechá opravdu k něčemu přemluvit (a má vždy možnost tam prostě fyzicky nejít!), tak by si měl taky rozmyslet, jestli nějak pomůže situaci, když tam bude ostentativně trucovat a dávat najevo "vidíš, já jsem sem nechtěl". Zralý člověk by se asi měl překonat a chovat se úměrně situaci tak, aby to proběhlo hladce a měly to všechny strany zdárně za sebou. Pokud by partner "donucený" jít k porodu dělal takovéto nepříjemnosti, tak je určitě lepší ho tam nemít :o) Ale to už je na tom, jak si to kdo zařídí a jak se k tomu postaví. A to zdaleka není jenom o porodech. Pokud se rodina rozhoduje kam jet v létě na dovolenou, žena s dětmi chce jet do Itálie, muž do Španělska a rodinná rada jej přehlasuje, měl by tento muž následný pobyt v Itálii ženě i dětem náležitě znepříjemňovat a dávat najevo, že ON přece chtěl něco jiného a když si to neužije on, že nemůže ani nikdo jiný? Neměl by se spíš smířit se situací (ostatně mohl zůstat doma nebo jet do Španělska sám), pokusit se z ní vytěžit co nejvíc i pro sebe, aby třeba zjistil, že ta Itálie je taky fakt super země?
/K tomu kompromisu s frekvencí styku... za tím si stojím, znám z vlastní zkušenosti (tedy ne v takto extrémním rozsahu). Ze začátku vztahu se to nepozná, a můžou v tom hrát roli různé faktory, které ti dva třeba neovlivní... zdravotní problémy, pracovní vyčerpání, starosti a z toho plynoucí problémy se spaním atd atd... ale pokud ti dva spolu chtějí zůstat, tak prostě řešením je, že jeden nebo druhý úplně upozadní svoje potřeby, nebo se budou oba snažit o kompromis (který je pro oba méně pohodlný, v tom máš pravdu). My s manželem v naše vztahu kompromisy používáme... ale to s tématem nesouvisí/
S tím Tvým příběhem s pornem... ano, to byla manipulace a jednání partnera byla vskutku hanebné... nátlak typu "jestli mne miluješ, tak musíš..." mi přijde naprosto nechutný a já bych jeho použití neschválila asi v žádné životní situaci (a kdyby to na mne někdo použil, tak s ním pěkně vyběhnu). Ale přesvědčit člověka můžeš i jiným způsobem. A uznej, že v životě člověk nejedná od začátku do konce jen podle svého naprosto autonomního a vždy správného mínění, ale v podstatě je svým okolím neustále "přesvědčován" k různým věcem, z nichž si musí SÁM vybrat co zvolí. Ať už chlap přesvědčuje manželku že si rodina koupí zelené dvousedadlové ferrari místo kombíku kam by se vešly tři děti i pes, nebo reklamy přesvědčují lid, aby houfně kupoval umělé jogurty... nátlak různého stupně působí na nás všechny. Pokud mu podlehneme, jsme za to odpovědní jedině my sami.
Záleží prostě na každé dvojici, jak si to udělá, druhým do toho nic není. Ale podle sebe soudím tebe, takže tu bohužel někteří lidé své zážitky zobecňují a vnucují své pocity ostatním jako jedinou pravdu. No a pak si to někdo bere moc vážně a má potřebu pouštět se do boje s větrnými mlýny a přesvědčit všechny o sobě, místo toho aby to prostě NECHAL BÝT a žil si dál po svým. Vždyť co je cizím lidem do vašich pocitů a priorit?