Porod – největší zážitek v životě?

Protože mám cukrovku, naplánovali lékaři můj porod už dopředu. Týden před termínem se Davídek prostě měl narodit a nebo ho vyndají z bříška oni. 14 dní před plánovaným termínem mě přijali do nemocnice. Z nemocnice mám hrůzu, těžce nesu odloučení od svých blízkých a navíc jsem měla rodit v neznámé porodnici 150 km od domova. Chtěla jsem porodit přirozeně, takže jsem každý den dostávala vyvolávací tabletu, která způsobuje stahy dělohy, ale úspěch téměř nulový. Vypadalo to tedy, že mě opravdu čeká císař.

Ale ve 3 ráno před termínem mi náhle praskla voda. Šla jsem na čekací pokoj, kde mi byla opět kvůli nepostupujícímu porodu zavedena vyvolávací tableta, která má stahy zesílit. Zesílila je parádně, zapřísáhla jsem Boha, že rodit už fakt nikdy nebudu (a tuším, že to asi dodržím). 2 hodiny stahy po 2 minutách 1 minutu dlouhé, ale stále jsem nebyla otevřenější než před začátkem porodu. Císař byl pro mě nakonec vysvobozením. Davídek se narodil něco málo před 14. hodinou. Doteď možná klasický scénář porodu.

Když mi ho ale přinesli, tak jsem necítila vůbec žádné vlny nadšení, lásky a ani ten okamžik mi nepřipadal jako nejsilnější zážitek v životě. Prostě mi přinesli ukázat mimino. Byl to můj syn, měla jsem radost, že ho konečně vidím, ale to bylo vše!

Teď mě možná ukamenujete.

Ale já svého syna miluju, starám se o něj, chráním ho, foukám mu bolístky, mám o něj starost, když je nemocný, vstávám k němu, když má špatné sny.

Ale ten pocit absolutního štěstí tam prostě chybí:(. A to jsem docela dost emotivní člověk. Chtěla bych to někdy zažít.

Po porodu syna odnesli a viděla jsem ho jen, když mi ho přinášeli na přikládání. V noci po císaři všechny maminky spaly, ale mě budili každé 2 hodiny na měření cukru v krvi. A to i ve dne. Když jsem si mohla chvíli zdřímnout, tak přinesli buď syna na kojení nebo přišli změřit cukr. Dostala jsem zřejmě z vyčerpání vysoké horečky a v jednu chvíli už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem ostatním maminkám na pokoji brečela, že už syna nechci, že ho dám tomu, kdo si o něj řekne:) Teď je to veselé, ale v té chvíli jsem to myslela vážně:( Přiznám se, že kdyby mi nabídli, že můžu být se synem na pokoji, odmítla bych. Nechtěla jsem přijít o ty poslední chvilky klidu, kdy jsem se mohla třeba i jen hodinku prospat. Místo nejšťastnější maminy pod sluncem jsem si připadala jako v zlém snu a jen se děsila toho, co bude, až mě pustí domů.

Co bylo špatně? Jsem jediná?