Re: od autorky

Margotko tohle jsem měla u druhého,taky se narodil s vážnou vadou a rozhodně jsem místo euforie a štěstí cítila obrovský strach,strašnej strach o toho malého človíčka,vztek na sebe samu,že ho nemůžu uchránit od těch infůzí,léků a věčného vyšetřování.Kolikrát jsme asi byla i na doktory pěkně protivná.Dodneška si pamatuju tu strašnou touhu malého vzít a někam utéct,nevěděla jsem kam,ale prostě pryč,abych ho měla jen pro sebe.I ted brečím,když si na to vzpomenu.
U prvního porodu se taky žádná euforie nekonala,rodila jsem sekcí,sice plánovanou,ale pozdě provedenou,takže jsem se vzbudila za dva dny na JIP ,neschopná se pohnout a vnímat.Jediné co si pamatuju je,že mi malého přinesli ukázat a měl obrovské řasy.Pocity obrovského štěstí jsem měla až za pár dní,když nás dali na společný pokoj,měla jsem štěsti na konci roku 94 bylo fakt minimum porodů,takže jsem tam byla s malým sama.Tak to jsme teprve začala mít radost.