Žádné štěstí

Přesně to, co popisuje autorka článku, jsem zažila u prvního dítka. Dcerka byla hezká ale nic víc. A porod byl celkem snadný a rychlý!!! Tenkrát jsem měla velké potíže s otcem dítka, s manželem alkoholikem, takže jsem se, bohužel, nijak extra o dítě nezajímala. Najíst, přebalit, pomazlit - to ano a dostatečně, ale takové to citové, toho bylo málo. Často jsem brečela, protože jsem byla skoro pořád sama, byly to šílené nervy, za které dodnes (11 let) dcerka "pyká". Je velmi nevyrovnana, citově labilní. Jednu dobu mi dokonce z nervů mívala horečky 39 °C!!!! A trápí se se všelijakýma tikama, kolikrát děs! Další dva porody byb mnohem horší, druhý KP s urychlovákem a opět holka, i když sjem si hrozně přála kluka, ale už jsme měly jiného tatínka, který byl hrozně šťastný i za holčičku, takže mě to po pár vteřinách zklamání přešlo a byla jsem šťastná jako blecha. třetí porod byl velmi akutní císař - mimču přestalo bít srdíčko, ale ten rošťák to jenom nahrál, protože se mu nechtělo "rodit se", apgar skóre měl hned 10 a byl to vytoužený klučina!!!!
Uběhlo spostu let a já se pořád trápím tím, že jsem prvorozenou dcerku hned nemilovala, až postupně. Ale dnes mám všechny tři hrozně ráda, všehny je miluju, ne stejně, to nejde, ale šíleně. Takže, milá autorko, nic se neboj, časem to přejde a ty budeš svoje dítě také šííííleně milovat, nech tomu čas!!!!