Hurá
Tak přece nejsem sama. To se mi ale ulevilo. Náš syn už má víc než dva roky, ale stejně si naprosto přesně vybavuji, jak jsem 2dny před tím, než se narodil, hystericky brečela, že to dítě vlastně ani nechci a že by bylo lepší, aby si ho někdo vzal. Pak se narodil předčasně, ve 30.tt, přirozeně. Ležela jsem s vytřeštěnýma očima na sále, chlapeček už dávno na JIP, vůbec jsem ho neviděla. Bylo mi to fuk. Pak jsem ho viděla druhý den a dostala jsem hrozný strach, ale pořád to nebyla láska. Připadal mi cizí, i když byl tak maličký a ztracený. Milovat jsem ho začal mnohem později, teprve až jsme si na sebe zvykli a přišli na to, jak můžeme společně fungovat. Dnes si život bez něj neumím představit, ale na svůj "bezcitný" začátek nikdy nezapomenu. Po přečtění Vašich článků však vím, že nejsem úplný exot. Děkuji.
Odpovědět