Rooming in

Rodila jsem třikrát, pokaždé "normálně", pokaždé to bylo jiné - máte jiné zkušenosti, jiná očekávání. Poprvé jsem měla podobné pocity jako autorka. Těžký porod, komplikace, šestinedělí děs. Žádné babičky, staral se o nás jen manžel, který kromě kojení dělal všechno. Já z nemocnice odcházela psychicky a fyzicky úplně na dně, strašně jsem chtěla domů. Tam jsem totiž vlezla do postele (v nemocnici se šitím a rozpíchanýma rukama to bylo utrpení), vyspala jsem se, stíhala jsem chodit do sprchy a jíst jídlo a postupně jsem se dala do kupy i "zamilovala" do syna.

Dodnes jsem přesvědčená, že na vině byl rooming in a jeho obrovská propagace jako jediného správného řešení. Pokud by se tak neprosazoval a dbalo se především na to, aby se dala maminka do pořádku, mohli jsme mít vše jednodušší. Zkuste se ve zbědovaném stavu, kdy nemůžete udělat bez bolesti ani krok, ale "jste přece po normálním porodu!" starat o svoji hygienu, obklady, prsa, chovat a krmit dítě atd. na pokoji se třemi spolubydlícími, tj celkem 4 uřvanými tvorečky. Navíc je vše poprvé a ani nevíte, jak to má být správně.

Kdyby v porodnici tolik neprosazovali rooming in (a já byla navíc zblblá ze všech těch Betynek), nedívali se na matku, která chce minimálně na noc dát dítě k sestrám s údivem, že to nejde a se slovy " A co budete dělat doma?" (jak píšu výše, doma to oproti nemocnici bylo mnohem snazší), tak bych se já osobně měla líp. Vím, že nejsem v souladu s většinovým názorem, ale taková je moje zkušenost.