nemyslím, že je to nepřirozené

Nevím, ty pocity absolutního štěstí.....nevim jestli je to skutečné. Lidé se často vžijí do pocitů, které by podle všeho měli mít. Já se po porodu 2X šťastná necítila. Byla jsem k smrti unavená, bolavá, anemická. Dívala jsem se na Tomáška šťastná, že to mám za sebou, ale ne šťastná, že jsem máma. Protože pak bylo nutné vyndat operativně placentu, dostala jsem celkovou narkozu a když jsem se probrala Tomášek i manžel byli pryč. Asi jsem měla cítit starost o své dítě, ale měla jsem nějak dost starostí sama se sebou. Když mi ho pak za tři hodiny přinesli na pokoj, s tím, že už mu jsou dva dny (bylo mu 8 hodin, ale narodil se před půlnocí :)) a musím se tedy o něj už starat sama - sestry se staraly o miminka jen první den - necítila jsem se připravená. Večer pak začal plakat hlady, začala mi tím třetí noc prakticky beze spánku ......... no a než jsem začala kojit (to bylo po příjezdu z nemocnice), probrečely jsme ještě dvě. Domů jsem přijela o 15 kilo lehčí než před odjezdem do porodnice. Od té chvíle se všechno upravilo jako mávnutím kouzelného proutku a já konečně pocítila ten skutečný mateřský pocit - najednou jsem věděla, že to zvládnu a budu dobrá máma. Kromě starosti a únavy jsem konečně cítila také lásku. Dnes už je to jinak - i polomrtvá bych asi myslela víc na své dítě, ale to všechno prostě přišlo časem. Nebylo to pro mě samozřejmé od prvního okamžiku.