Rodila jsem po páté

Rodila jsem v porodnici fakultní nemocnice, která by měla být z medicínského hlediska nejlepší v západních Čechách a která sdružuje riziková těhotenství z této oblasti.

Můj poslední porod byl nejhorší ze všech pěti a nejhorší na něm bylo, že měl dost vážné důsledky pro Tomáška. Nejdřív jsem si říkala, mohl za to omotaný pupečník, ten to všechno zavinil. Jenže nedávno jsem četla diskusi ke článku tady na Rodině a taky porodily některé moje kamarádky a měly také omotaný pupečník a přesto děti neměly takové následky jako Tomík a to mě docela znejistělo, co se týká důvodů jeho poporodního stavu. Popíšu vám svůj porod, co si o tom myslíte.

Porod byl vyvolávaný přesně 38+1 z důvodů těhot. cukrovky. V 8 hod. ráno jsem nastoupila na sál a byl mi udělán Hamiltonův hmat, myslím, že tak se to jmenuje, nasadili mi na břicho monitor a čekalo se, celkem nic se nedělo, kontrakce jen malé, přišel jiný lékař než ten, co mi dělal toho Hamiltona a že to urychlíme protržením plodových obalů, takže mi píchnul vodu. Už jednou jsem s předčasným pícháním vody měla při porodu potíže, ale tentokrát jsem nebyla v psychické kondici se bránit, hodně jsem se o dítě bála a rozhodla jsem se věřit :(( Plodová voda ze mě crčela, ovšem kontrakce pořád jen takové nic moc. Moje tělo očividně rodit nechtělo a miminku se taky nějak nechtělo ven. Takže další akce byla, voda odešla, teď už musíte porodit, dáme oxytocinovou infuzi. Infuze zabrala rychle, kontrakce se zvětšily, ale monitor začal hlásit decelerace. Nejprve prý je to špatný monitor, přivezli další, i ten ale ukazoval tíseň plodu, takže jsem dostala infuzi s látkou potlačující kontrakce, pak zaváděli sondu do dělohy na měření saturace plodu kyslíkem, jenže sonda tam nedržela, protože hlavička nebyla sestouplá, ačkoliv otevřená jsem prý už byla. Takže se tam střídali doktoři a s rukou v mé děloze se snažili držet sondu na Tomíkově hlavičce. Ze začátku to vypadalo dobře, takže zase změna infuze na oxytocinovou a zase rychlý nástup silných kontrakcí, ovšem po nějaké době se Tomíkova saturace začala zase zhoršovat až dosáhla dost kritických hodnot, takže zase výměna infuzí a lékař, co byl momentálně u mě, řekl sestře, ať mě začne připravovat na sekci. Z nějakých pro mě nejasných důvodů se u mě střídali 2 lékaři, z nichž jsem měla pocit, že jaksi rozhodují dost protichůdně, až později jsem se dozvěděla, že v této nové porodnici se sešly dva týmy z různých porodnic a že si zřejmě ještě tak docela nevyjasnily kompetence a postupy.

To, že jsem se za celou dobu nemohla zvednout z porodního lůžka, kde jsem ležela na zádech s infuzí v ruce a se sondou a rukou lékaře či sestry v děloze, bylo hodně nepříjemné, ale zdaleka nejhorší byl strach o miminko.

Udělali mi nějaké náběry a já už je prosila, ať už jedeme na tu sekci, aby mi miminko neumřelo. Jenže pak přišel ten druhý lékař, primář rizikového oddělení, podotýkám, že bylo asi 12:30, a řekl mi, že se s tím nějak moc pářu, že už porodily i všechny prvorodičky a já mnohonásobná vícerodička jsem už poslední, kouknul do mě, že otevřená jsem dost, hlavička sice pořád plavala vysoko v děloze, ale že to vytlačím i tak. Takže znovu oxytocin, kontrakce rychle naběhly a já už po páté zase do kopce s nohama vysoko zvednutýma jsem se snažila tlačit jako o život. Jenže jsem ho nemohla vytlačit, přes silné kontrakce a opravdu úporné tlačení (po porodu jsem byla kropenatá po celém obličeji i hrudi), hlavička několikrát vykoukla a pak znovu zajela zpět do dělohy. Byla jsem zoufalá, cítila jsem, že mu jde o život, pokud ho už nevytlačím, byl to pro mě opravdu nejhorší porod. Nakonec jsem ho vytlačila, měl dvakrát obmotaný pupečník, bohužel byl už přidušený, takže jsem si ho jen krátce pohladila a odnesli mi ho na novorozenecké. Manžel se marně snažil dostat ho zpět ke mně, prostě vyhřívané lůžko prý pro něj bylo mnohem lepší než mámina náruč. Asi tři hodiny jsem zoufalá a bez miminka tvrdla na porodním sále, když mě konečně převezli na šestinedělí, už jsem nebrala žádné ohledy, vstala jsem za pomoci manžela, rychle se osprchovala a nevšímajíc si výkřiků sester, že ještě nemůžu chodit, jsem s manželem odešla za Tomíkem. Bohužel to nejhorší jsme měli teprve před sebou, protože Tomášek se nelepšil, měl stále poklesy saturace, takže jsem na roomingu jen smutně hleděla do prázdné postýlky a jak to jen šlo se snažila být u něj na novorozeneckém. K poklesům saturace se přidaly křeče a zástavy dechu, přesun na JIP a nakonec bylo nutné připojit Tomíka na ventilátor na ARO. Bylo to téměř přesně rok po té, co mi v té samé nemocnici umírala moje holčička, ani vlastně nevím, kde jsem vzala sílu se nezbláznit. Vlastně vím. Díky Bohu a také neonatologům jsme to nakonec zvládli a Tomíček se z toho dostal, mag. rezonance ukázala příčinu problémů, byla to tromboza mozkových splavů způsobená prý překotným porodem. To přidušení snad nakonec nebylo tak velké, ty problémy způsobila hlavně ta tromboza a následné překrvování mozku. Asi zázrakem se trombus, který ty splavy ucpal, částečně rozpustil a odplavil a tím mohla krev znovu začít volně z mozku odtékat. A to mě právě vrtá v hlavě, tromboza způsobená překotným porodem! Vždyť já jsem vlastně ani sama nerodila, Tomíček byl ze mě možná tak překotně vyhnán oxytocinovou infuzí. Tak nevím, zachránili porodníci mé dítě nebo mu ty potíže vlastně spíš způsobili, moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte.

Prosím, nepište mi, že jsem měla být asertivnější, snažila jsem se být tak asertivní, nakolik jsem toho byla ve svém psychickém stavu schopná.