Ještě něco doplním

Ráda bych zdůraznila, že mi nešlo o to si stěžovat na negativní jednání, bolest nebo nepohodlí. Nikdo na mě nebyl zlý ani arogantní, na bolest a nepohodlí jsem byla připravená, samozřejmě jsem doufala, že si budu moci ulevit od bolesti díky všem těm vymoženostem(masážní sprcha, vana, míč), ale to je až to poslední, co by mi vadilo, že jsem nemohla.

To co mě děsí, i když se to nedá jednoznačně prokázat, je to, že lékaři mohli svými zásahy způsobit Tomíkovi ty těžké problémy, které měl a šlo mu opravdu o život. Často tady slýchám, že ženy rodící doma nebo usilující o co nejpřirozenější porod upřednostňují vlastní pohodlí a silné emoční zážitky před životem a zdravím svého dítěte. Já jsem v tom měla postoj nevyhraněný, sama bych se doma rodit bála, ale tato moje zkušenost možná ukazuje, že jim naopak o zdraví jejich dítěte jde a že rodit v porodnici čistě podle lékařských pravidel nic moc nezaručuje, v tomto našem případě možná spíš naopak.

K Tomíkovi, vypadá zdravě a vyvíjí se celkem dobře, takže doufám, že žádné trvalé následky to mít nebude. Znovu musím napsat, že to ovšem není příliš zásluha lékařů. Neonatologové ho v kritickém období udrželi naživu, díky jim, ovšem stav se musel upravit sám, díky Bohu nebo přírodě, jak kdo chce, se jeho tělíčko ukázalo natolik životaschopné, že se z toho dostal.
K tomu ještě poznámka. Proč se tak automaticky předpokládá, že dítě, které má problémy, nepatří k mámě. Vždycky čtu, ano zdravé dítě nemá být od matky oddělováno. Jenže Tomíka mi odnesli a položili na vyhřívané lůžko, později mi na Jip lékař řekl, že ho na začátku nejspíš na tom lůžku poněkud přehřáli, kromě toho že mu na nožičku připojili sondičku na sledování saturace, s ním stejně nic jiného nedělali, občas mu zapli do hadičky kyslík, takto tam ležel dva dny než se natolik zhoršil, že ho přendali na Jip. Sestry spoustu jiné práce, 2 sestry na minimálně 10 - 15 dětí, když Tomíkovi bimbala saturace, tak si toho většinou ani nikdo nevšímal. Nějak mi to připadá postavené na hlavu, jestli potřebuje mámu zdravé dítě, potřebuje její náruč, prso, tím spíš dítě, které je nemocné. Já jsem sice za ním chodila na to novorozenecké, ale bylo mi pořád naznačováno, že překážím a že tolik chodit nemusím apod. Nemůžu to vědět, ale někdy si říkám, že třeba kdyby mohl tu poporodní adaptaci prožít se mnou, na mé hrudi, v mé náruči, třeba by to zvládl ještě lépe. Později, když už jsme měli to nejhorší za sebou a už nás pustili z ARO na jipkový rooming, jsem také měla Tomíka i s tím přístrojem na sledování saturace a kontrolovala jsem ho sama, pokud by saturace příliš klesla, měla jsem zavolat sestru, myslím, že po krátké instruktáži bych to zvládla i předtím. A dokonce i na tom ARO jsem měla dojem, že bych si své dítě ohlídala mnohem lépe než setřičky, které měly na starosti i další dětičky, kolikrát se stalo, že Tomík přestával dýchat, saturace mu šla dolů, ale stačilo se ho dotknout, přizvednout a on zase dech chytil. Jenže když sestra měla zrovna ruce v inkubátoru u souseda, nemohla s ním praštit a honem utíkat k Tomíkovi, tak ho prostě chvíli nechala se tam dusit. Vím, že ne tak dlouho, aby to příliš vadilo, ale stejně jak mu asi chudinkovi muselo být, jak se asi cítí dítě, když se dusí, i když jen chvíli. Když jsem tam mohla být, pomohla jsem mu sama, ale na tom ARO byly omezené návštěvy i pro nás společně hospitalizované maminky. Dopoledne hodinka, odpoledne 3 hodiny a večer hodina. Tomík často míval ty zástavy dechu, když dlouho plakal. Víte, jak mi bylo, když jsem ho slyšela zvenku plakat, přes prosklené dveře jsem viděla, že k němu zatím nikdo nejde a nemohla jsem za ním jít a pomoci mu. Taky ještě ten poslední den na ARO měl 3x zapsanou desaturaci pod 60 a co jsme spolu byli na jipkovém roomingu už neměl ani jednu.

Koukám, že jsem stvořila další článek Potřebuji se z toho vypsat. Ono ačkoliv nepopisuji zrovna veselé věci, to že to dobře dopadlo, tomu pro mě dává úplně jiný, snazší, radostnější rozměr. Postěžuji si sice, ale Tomík leží v ložnici v postýlce a krásně spinká, stačí se zvednout a jít se na něj podívat, takže psát o tom je pro mě vlastně relax. Jenže nyní v tuhle chvíli se mi oči zalívají slzami a svírá srdce, protože myšlenky letí jinam, k tomu hrobečku s nápisem Milenka, tolik tolik to pořád bolí. Já vím, že mi nemůžete pomoci, nikdo mi nemůže pomoci, nikdo mi ji nevrátí.