Taky jsem dřív měla tendenci řídit výběr dárků, ale postupně jsem s údivem zijstila, že si leckdy děti s mnou doporučenými hračkami moc nehrají. Naopak s hračkama, které bych jim nikdy nekoupila, protože jsem si o nich myslela buď, že je to blbost nebo, že si je nezajímají si potomci jako na potvoru hráli nejvíc. Naposled mě dostal můj 7 letý syn, který dostal plyšový polštářek. Odhadla jsem, že skončí v bedně v koutě u ostatních plyšáků a on se zrovna stal nejoblíbenější postelovou hračkou, kterou propašoval i do baťohu na školu v přírodě. Takže tomu nechávám volný průběh. Babičky mají radost, že si mohou zavzpomínat s čím si hrály rády ony a koupit to i vnoučatům a já nevycházím z údivu, jak málo své děti znám. Máme jen stanovenou přibližnou hranici ohledně ceny a množství dárků a víc neřešíme.
Předchozí