Lucyno,
klobouk před tebou dolů, takhle "dospělou" reakci na vlastní problém s alkoholem jsem snad nikdy neslyšela! sama jsem alkoholička, rok a kousek abstinuji po léčbě - mimochodem nejlépe investované čtyři měsíce v mém životě. Začala jsem pít na mateřské, samozřejmě s tím, že jsem pila od svých cca 16 let, alkohol mi vždy chutnal, ale hlavně se mi líbilo být opilá. Na to jsem si pak vzpomněla a začala pít. Nejdříve v malých dávkách a třeba jen jednou do týdne, samozřejmě tolerance narůstala a po šesti letech neustálého kopání kolem sebe a svalování viny za to, že piju na vše a všechny okolo, jsem nastoupila do protialkoholní léčebny (samozřejmě víceméně proti své vůli a díky mým nejbližším, za což jsem jim teď neskonale vděčná).
Úplně nejtěžším momentem pro mě bylo přijmout skutečnost, že jsem nikdy vlastně neměla důvod pít, že vše, co jsem za důvody svého pití vydávala, byly jen výmluvy a důvody zástupné. Prostě jsem pila, protože se mi to líbilo. Svést své pití na něco jiného je vždy jednodušší a líp se s tím vyrovnává, toto jsem zpracovávala ještě po ukončení léčby. Takže u mě příčina i důsledek splynuly v jedno.
Ani si nedokážeš představit, jak moc si teď užívám střízlivý život. Netvrdím, že je to vždy jednoduché, že nikdy nemám chuť se napít, že mi vše vychází. Ale je mi neskonale lépe bez chlastu a jsem na sebe pyšná, že to zvládám.
Držím ti moc pěsti! I ty to zvládneš.
ještě pro zajímavost přikládám odkaz - http://www.reflex.cz/Clanek37888.html
Předchozí