Proč ženy na mateřské pijí II

Vyvolal tenkrát bouřlivou reakci. Psaly ženy, které si klepaly na čelo - dvě deci večer přece nic neznamená. Psaly ženy, které měly stejnou zkušenost. Psaly také vyléčené alkoholičky a pak abstinentky.

A já musím navázat. Můj příběh se totiž vyvíjí dál. Čím dál víc je mi jasné, že pan primář ženské protialkoholní léčebny v dokumentu České televize Proč české ženy pijí vůbec, ale vůbec nekecal …

Alkohol mi chutnal vždycky. Popíjet sama doma jsem ale začala až na mateřské dovolené. Nejdřív deci, dvě deci, čtyři deci, sedmičku vína, litr. Pocit, že je to špatně a cesta do pekel, jsem měla od samého začátku. Bylo však těžké odolat. Proto jsem si naordinovala tříměsíční abstinenci vždy na jaře a na podzim. V létě (pivo) a v zimě (svařák a víno) jsem etanolu popustila uzdu. I přesto jsem se snažila pít ob den. A vlastně to tak trvá stále. Už šest let (se skoro dvouletou přestávkou těhotenství a kojení dcery).

Mám dvě děti a manžel pracuje 400 km daleko. Musím říct, že nikdy nepiji do mrtva. On ten litr vína na mě nejde v podstatě ani poznat, ale tu správnou náladu po něm mám (stejně jako kdysi po dvou deci, později sedmičce …). Když muž přijede, dáme si spolu víno a on se jen diví, kolik snesu. "Já bych skončil na JIP na kapačkách". "To víš, jsem silná žena, mám dobré geny," říkám mu a on mi věří. Netuší vůbec nic - tak dobře svou závislost tajím. I když …

Za ten rok se mnohé změnilo. Tolerance na alkohol ještě malinko vzrostla. Objevila jsem facebook. A našla jsem si práci. Vynikající práci. Baví mě, i když toho mám moc. Děti jsou ve škole a ve školce, abych je stihla vyzvednout, musím pracovat rychle, například oběd pro mě neexistuje. Pak šup do auta, syn i přesto zůstává v družině poslední, pak do školky pro dcerku. Psaní úkolů, cvičení dítka na klavír, příprava večeře, koupání, úklid, ještě vyžehlit … a je to tady zase. Velká potřeba uvolnění po hodně náročném dni. A věřte mi - čokoláda, bylinkový čaj, jóga ani rotoped mi ho nepřinesou. Sednu k počítači, přihlásím se na facebook … a ejhle! Píše kamarádka. Prý popíjí víno. Červené. Archivní. Přidává se druhá - pije svařák a vypisuje své splíny. A třetí! "Jé, vy taky popíjíte? Já dojíždím merlot." Ovíněná konverzace, která se ten večer zdá tak nádherná a vtipná … a kterou ráno rychle mažu, protože bych se musela stydět. Ale to by vydalo na celý další článek.

Chce to už jen epilog. Tak tady je: za ten rok se totiž změnilo i to, že už si nemyslím, že TOHLE zvládnu sama. Přede mnou je kalendář a v něm telefonní číslo, které mi dala máti (ta jediná to ví). Patří jejímu psychiatrovi. Tomu, který jí pomohl skoncovat se závislostí …