Přidat názor k článku Asistovaná reprodukce přináší úspěchy, ale i dilemata

Lidem, kteří se nedostali do situace, jako zmiňovaný pár, může celá situace připadat jako "aféra" - něco nechutného/úžasného/odpudivého/obdivuhodného - doplňte si sami. Nikdo nezná jejich důvody, proč se takto rozhodli.

Mám mladší sestru, která už se s přítelem těšila, jak si brzy "pořídí" miminko, když jí během dvou měsíců osud radikálně přeplánoval život. Má za sebou operaci, několik chemoterapií, čeká jí ozařování a další chemoterapie. Je téměř jisté, že přirozenou cestou nikdy dítě mít nebude. (Ač se to někomu může zdát zvláštní, věříme, že bude dál žít a bude chtít mít jednou vlastní rodinu. I to, si myslím, je důležité pro uzdravení.) Naštěstí se podařilo před drastickou léčbou zamrazit jejich vlastní embrya. Ani to však není zárukou, že je bude moci sama mít (záleží na tom, jaké škody napáchá ozařování a chema).

A tak, i když je to teď zdánlivě předčasné, jsem se dostala trochu do pozice sestry zmiňovaného páru. Chci sestře pomoci, chci, aby byla šťastná. Život už jí toho naložil dost. A přišlo spoustu otázek, na které si někdy myslím, že mám odpověď a někdy jsem silně nejistá.

1. Jaký by byl vztah miminka se mnou coby náhradní matkou.

Zatím si představuju, že když do toho půjdu s tím, že nosím miminko někoho jiného, že u mě vlastně bude jen "na návštěvě" a tak k němu budu celé těhotenství mluvit (např. "Venku na tebe čeká moc hodná maminka, která tě nemohla nosit u sebe v bříšku, tak jsi teď u mne"), navíc to bude pro někoho blízkého, komu chci pomoci, dokážu si k němu vybudovat sice blízký vztah, ale trochu jinak blízký tak, aby mě to pak nezkolilo, až bude miminko u své biologické maminky a já budu zase jenom já. Navíc už mám své vlastní dítě, tak nebudu opravdu sama. Ale je tu ještě otázka, jak to pak bude zvládat mé nejbližší okolí, kterého se mé těhotenství dotkne - moje děti a manžel.

2. Jak můj "pronájem" mé dělohy přijme okolí?

Zní to hrozně, ale tak mi zatím přijde, že to většinou společnost chápe. Už vidím, jak se podobná aféra šíří na mém pracovišti (Kde má najednou to dítě? Narodilo se mrtvé? Umřelo? Dala ho do babyboxu? Prodala? Apod.). Stejná aféra by se možná začala šířit u nás na vesnici. Sestra by to v tomto ohledu měla asi jednodušší, protože společnost už je aspoň trochu zvyklá na to, že matka nemusí být těhotná, aby měla dítě (může ho adoptovat - i když i zde, věřím, si některé dobré duše smlsnou).

3. Co když bude něco špatně?

V mém případě musím počítat i s tím, že sice krásně "otěhotním sestřiným miminkem", ale něco se stane se sestrou. Pak musím být já i můj manžel a zbytek rodiny ochotni se o malé postarat, kdyby se o něj nemohl postarat jeho biologický tatínek. A taky se člověk musí připravit na variantu, že sice biologický tatínek i maminka budou živí, ale z nějakého důvodu se nebudou o miminko chtít/moct postarat. Ano byla by to podpásovka, ale já se nemůžu vzdát odpovědnosti za dítě, které bych odnosila a porodila, pokud by tuto odpovědnost nechtěl převzít někdo jiný. A jak by na tuto skutečnost reagovala moje rodina?

A to je jen pár otázek z mnoha, které vám vytanou na mysli, když uvažujete, že něco takového podniknete. Myslím, že by se tímto problémem měl opravdu někdo systematicky začít věnovat. Usnadnilo by to život oběma stranám a věřím, že by pak ubylo i těch nešťastných případů. Omlouvám se, že můj příspěvek je tak dlouhý. Bylo by hodně zajímavé popovídat si s lidmi, kteří jsou ve stejné situaci. Protože jen ti opravdu znají ty pocity a otázky, co se vtírají na mysl tak neodbytně. A všichni ostatní jen hypotetizují, i když já jim to přeji, protože mají vlastně jedno velké štěstí, že nemusejí stát ani na jedné straně téhle barikády.