Asistovaná reprodukce přináší úspěchy, ale i dilemata

Asistovaná reprodukce přinesla za více než 25 let, kdy se bouřlivě rozvíjí, nejen naději, ale i zcela reálné a nepopiratelné úspěchy, dala mnoha tisícům párů možnost stát se rodiči biologicky vlastních dětí. Zdá se, že alespoň v našem prostředí již není nijak zásadně zpochybňována jako léčebná metoda.

Kromě klasické in vitro fertilizace (umělé mimotělní oplodnění "ve zkumavce") se v současnosti hovoří hlavně o tom, zda by nemělo být i u nás možné v některých případech tzv. surogátní mateřství (dítě by "odnosila" náhradní matka a po porodu by se o ně nadále starali jeho biologičtí rodiče). Tato metoda je technicky možná, v některých státech je povolena, jinde nikoli, podle některých právních výkladů u nás není ani zakázána, ani povolena. Proto se v jednom z center asistované reprodukce rozhodli zveřejnit, že surogátní mateřství v některých případech svým pacientkám umožňují. Ředitel této kliniky popsal, jak jeho centrum postupuje, a vyjádřil se, že jde především o právní problém (více zde) .

Odvaha přiznat to, co pravděpodobně dělají i jinde, je sympatická. Začít o této věci hovořit totiž dává možnost ji také nějakým přijatelným způsobem regulovat, ať už se nám osobně surogátní mateřství zdá přijatelné, a nebo ho zcela zavrhneme. Případné odstranění právní bariéry, která staví pacienty, lékaře a konec konců i surogátní matky do pozice na hraně zákona, a tedy i velké nejistoty, by však zdaleka nevyřešilo všechny pochybnosti a dilemata v rozhodování, která všichni zúčastnění musejí udělat.

Za současné situace, kdy o tom, čím procházejí, těžko mohou s někým hovořit, aniž by se obávali možných problémů se zákonem, jsou tak pacienti ve velmi nezáviděníhodné situaci. Dovoluji si tak usuzovat z praxe poradny Ratolest, kam se obracejí právě klienti - pacienti center asistované reprodukce, kteří často velmi těžce prožívají léčbu, a to aniž by jejich diagnóza byla tak zásadní, že by věděli, že jinou šanci než surogátní mateřství nemají. Předpokládám, že pokud se takový pár za současné situace odhodlá navštívit nějakého nezávislého odborníka, bude to spíše ojedinělé, protože se bude snažit vše udržet v tajnosti. Právě to však vůbec nesvědčí tomu, aby pacienti měli prostor a klid, aby mohli vše pečlivě promyslet a aby mohli společně v páru i s ohledem na své chtěné dítě prodiskutovat všechny důsledky svých rozhodnutí i do vzdálenější budoucnosti. Jako zvláště znepokojivé se mi jeví napětí mezi biologickým (genetickým) a sociálním rodičovstvím, otázky, kterak a kdy vzniká pouto mezi matkou, resp. rodičem a dítětem a které pouto je to silnější - to sociální, či to biologické ("krev mé krve")? Jinak řečeno - máme se na surogátní mateřství dívat jen jako na technickou záležitost, něco jako "pronájem dělohy", jak bývá někdy opravdu označováno, a nebo máme zahrnout také úvahy o tom, jestli náhodou nevystavujeme dítě předáním biologickým rodičům ztrátě, o které sice nemůže samo mluvit, ale možná se vskrytu odehrává? A nemůže být tato ztráta nějakou zátěží, s níž se dítě bude obtížně vyrovnávat? Jakoby zcela odjinud, ale přesto blízko k těmto a podobným otázkám má mediálně dobře známý případ zaměněných děvčátek z Třebíče. Co vlastně bylo pro koho z rodičů a proč tou důležitou hodnotou, aby mohli dítě vnímat jako své, kde v těchto úvahách byl zájem dítěte, jak si vlastně zájem dítěte představujeme, myslíme na něj již v průběhu těhotenství a nebo až po porodu? A s čím je v našich myslích spojen? Jen např. se zdravým životním stylem během těhotenství, anebo i s něčím jiným, jako třeba s citovým poutem, které si těhotná žena k dítěti postupně během devíti měsíců vytváří? Myslím, že všechny tyto otázky se týkají nejen smutného případu z Třebíče, ale i těch, kdo uvažují o možnosti, že budou hledat surogátní matku. A že je potřeba, aby vyhlédli i do budoucna a zodpověděli si otázku, zda bude početí a těhotenství rodinným tajemstvím a nebo jsou připraveni jednou dítě s okolnostmi jeho příchodu na svět seznámit? Pokud ano, budou pak připraveni, že dítě možná bude chtít objevit i své další kořeny? Tajemství často ani tak ne svým obsahem, ale právě tím, že jsou tajná, působí skrytě, avšak o to více mohou způsobovat problémů. Jak se budou rodiče stavět k tomu, když dítě nebude zcela zdravé, a to z nejrůznějších důvodů (surogátní matka v průběhu těhotenství onemocní tak vážně, že to může mít vliv i na dítě, dítě bude trpět následky komplikovaného porodu a nebo bude mít nějaké jiné potíže, které se objeví až dlouho po jeho narození)? Další otázkou je, zda surogátní matkou mát být neznámá žena, kterou by jinak asi rodiče nepotkali, nebo to může být třeba sestra nebo matka ženy, jež např. nemá dělohu, takže vlastní dítě porodit nemůže. Od toho se pak odvíjejí další otázky, např. jak může ovlivnit vztahy uvnitř rodiny to, že dceři vnučku porodila babička atd.? Toto všechno a ještě mnoho dalších otázek si musejí pacienti, kteří se k využití nabídky surogátního mateřství rozhodují, zodpovědět. Dnes většinou sami, což je špatně, protože čím více mohou lidé diskutovat, tím více mohou věci promýšlet a ujasňovat si, co chtějí, proč to chtějí a zda budou s to již navždy unést také důsledky svých rozhodnutí.

Odpovědi různých párů mohou být velmi odlišné, co by je ale mělo spojovat, by mělo být vnitřní přesvědčení budoucích rodičů, že se rozhodli informovaně, že vědí, do čeho chtějí jít a do čeho už nikoli. Mělo by to být zcela jejich rozhodnutí, které budou připraveni unést i v budoucnu, i když pak možná přijdou nějaké komplikace.

Zcela ve stínu surogátního mateřství je nyní problematika dárcovství oocytů, spermatu a nebo embryí - zdá se, že veřejnost tyto možnosti jako způsoby řešení některých druhů neplodnosti vcelku bez problémů již přijala. Jednotlivé páry však i zde, i když v menší míře než u surogátního mateřství, musejí řešit otázky důležitosti biologického (genetického) a sociálního rodičovství. A i zde platí, že lidé by se měli rozhodovat tak, aby jejich rozhodnutí v sobě do budoucna nesla co nejméně potenciálních rizik pro ně samotné, pro jejich rodiny i pro jejich děti.

Ačkoli v článku jsou zmiňovány především nezodpovězené otázky a možná rizika, je potřeba uvést, že i děti, které jsou počaty zcela přirozenou cestou, se mnohdy rodí do velmi komplikovaných vztahů. I tyto děti mohou zažít a také zažívají nejrůznější ztráty. Vždy pak záleží na mnoha okolnostech a především reakcích dospělých, jak se s těmito ztrátami nebo obtížnými životními situacemi děti vyrovnají. Pokud však o některých rizicích víme dopředu, měli bychom je při svém rozhodování brát v potaz, protože pak jim také můžeme lépe čelit. A vyřeší-li se u surogátního mateřství právní otázky, bude více prostoru i na zvážení toho, co bude pro jednotlivce, pár i celou rodinu znamenat jeho využití na emociální i vztahové úrovni.

Dodatek autorky: za sebe mohu dodat jediné - článek jsem psala z pozice člověka, který naštěstí nebyl nikdy osobně vystaven takovémuto rozhodování, takže si mohu dovolit říci, že přes všechny pochybnosti a velkou opatrnost nevím, jak bych se v obdobné situaci rozhodovala. Evidentně však mezi námi jsou páry, které se nakonec rozhodnout musejí. A ty by měly ve svém rozhodování dostat veškerou podporu.

Autorka je vedoucí projektu Ratolest v konzultační a vzdělávací skupině G&I, (www.g-i.cz/ratolest)