neuveřejněný članek

nevim proc mé přítelkyni neuveřejnili članek který se dotýka tématu. Uvadim jej alespon zde:

Rodina jako téma Vánoc


Po nějaké době mě citlivá doba vánoční opět přitáhla do kostela. Ani nad jesličkami s něžným Ježíškem a s jásajícími vlastními dětmi nadšeně házejícími mince do kasičky před betlémem mi církev se svým pojetím rodiny nepřestala připomínat Velkého Bratra.

Jako mladý dospělec jsem před jednou desítkou let spadla do lůna katolické církve, stvrdila to různými obřady i svátostí manželství, křtem svých novorozených dětí atd. Teď by naše rodinka měla být maloučkou církví, ale nějak pro to nenacházím žádný přijatelný inspirační zdroj. Jak by měla vypadat rodina podle katolické církve?
Asi jako kostelíček zatavený v těžítku na stůl, upomínající na známou stavbu? Občas zasněží, když se koulí zatřese? Tak prefabrikovaně mi katolické představy o dobré rodině připadají. Muž pracuje, žena nezatížená antikoncepcí nestresovaná při milování kondomem, ve skříni srovnané dlouhé sukně s pružným lemem, je neustále připravena přijmout potomka
„jak Bůh a spolehlivost přirozeného plánování rodičovství dá“.
Co na tom, že není mateřský typ a byla by štastnější s jedináčkem jako byl ten pod kometou v jesličkách? Povolání k manželství pochyby nepřipouští. Všechny vdané katoličky mučednicky odevzdávají trápení neplodnosti k záchraně světa, protože umělé oplodňování je nepřípustné…..v druhé variantě jedna často, druhá častěji popouštějí své sukně. Anebo přežívají jako za socialismu: „ne se vším souhlasíme, ale bez vás to nejde soudruzi s kolárkem……. záležitosti v ložnici řešíme v tichosti po svém. Dokud nenastane velký problém. “

Koukám na milostnou tvář Matky Marie, která se svým mužem sexuálně nežila, a tak se mohla věnovat jen Ježíškovi, meditaci a pravidelnému zklidnění.

Svědčilo jí to, v betlémech i na obrazech vypadá mladší než já s vymoženostmi moderní kosmetiky v koupelně. Nyní po Vánocích mi připadá, že ve mně je mladý už jen reprodukční systém neustále připravený k výkonu. Ale protože stádečko naší rodiny už rozšiřovat nechci, příklad Panny Marie následovat nedokážu, pokrytecky poslouchat něco, co není k normálnímu životu taky ne, nezbývá mi než se z kostela po shlédnutí jesliček s dětmi zase na rok vzdálit.

Asi bych se držela nastoupené stezky víry a naděje už kvůli dětem, které jsem k životu v církvi upsala křtem (docela neuvážlivě), nebýt příběhu, který se odehrává blízko mě. Jsem vděčná, že nemusím být jeho hrdinkou, ale protože by se mi snadno mohl přihodit, cítím jeho bolest také.

Kamarádka si našla po více než šesti letech doma s dětmi na rodičovské dovolené skvělou práci odpovídající jejímu talentu i inteligenci. Další děti už s manželem nechtěli.Zažila jsem s ní několikrát záchvat paniky: co by bylo kdyby k otěhotnění přes všechna možná opatření přece jen došlo. Když se doba vyhrazená péči o potomky chýlila ke konci, asi došlo jak to bývá v pohádkách (např. O Růžence) k nějaké chybě, a kde se vzalo tu se vzalo další miminko.Nebylo vidět, jen cítit a možnost zákonně ukončit jeho existenci byla velmi lákavá i logická. Většina blízkých jí to radila včetně manžela, který racionálně vnímal limity rodiny finanční, časové (už nepatří mezi mladší třicátníky), prostorové i citové.
Maminky jsou však citlivé bytosti, ať už vlivem hormonů nebo tím, co zažily a ona plůdku nechtěla odepírat život. Sama nevím, jak bych se rozhodla na jejím místě, ale představa, že zabíjím někoho podobného mým živým, veselým a chytrým dětem se mi zdá rovněž děsivá.
Rozhodla se těhotenství neukončit a pro dítě najít rodinu, která by ho milovala. Nakonec musela odejít ze zaměstnání daleko dřív před nástupem na mateřskou dovolenou, protože těhotenství probíhá velmi komplikovaně (zcela nečekaně proti těm předchozím) a tráví více času v nemocnici než doma. Objevily se u ní i psychické problémy, protože rodina jí vyčítá, že vše včas neřešila. Její řešení nepřijali a ona nemá při svých zdravotních problémech moc možností vhodnou rodinu hledat. Protože jsem patřila mezi hrstku, která variantu adopce podporovala, snažila jsem se pátrat po možnosti pomoci ze strany největších odpůrců interupce. Ptala jsem se kněží i člena Hnutí pro život, jestli můžou zprostředkovat seznámení s rodinou která touží po miminku v přímé adopci. Ale nic takového nelze, a vypadalo to, že jim psychicky rozložená žena nestojí ani za trochu energie k pochopení problému. „Proč by dítě nemělo vyrůstat ve své rodině? Každý má nárok navázat na svoje kořeny…“

A tak se stalo, že se vyhýbám se kostelu, vyhýbám se nemocnici s uplakanou přítelkyní (nevím, co jí poradit) a začínám se vyhýbat i manželským radostem ze strachu, že bych se mohla dostat do slepé uličky, kdy jsou všechna řešení špatná.

Co ty, malý Ježíšku, podáš nám svou ručičku?

Káča s třemi dětmi