Přidat názor k článku Příběh jednoho kluka

Problém je v tom, že sociální pracovnice ještě stále často jsou ženy, které v oboru pracují více jak třicet let. A pamatují doby, kdy nejvíc ze všeho znamenal kádrový profil. Dělají to proto, že už nemohou dělat nic jiného a všechno berou jako práci navíc a nutné zlo.

Pracovala jsem několik let v nemocnici na tiskovém oddělení. Takže jsem měla k pacientům daleko. Jednou jsem si všimla chlapečka, který neměl nic jiného než nemocniční oblečení a nemohl ani ven, prostě chudáček. Starala se o něj babička, ale ještě nějakým podivným způsobem... Tak jsem požádala kamarádku, jestli nemá doma nějaké malé věci po synovi, vzala nějakou hračku a tomu chlapečkovi to odnesla.
Nebudete tomu věřit, ale většina lidí v práci na mě koukala jako na cvoka. Proč si přidělávám starost o někoho cizího. Přitom to bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. A nejvíc na mě koukaly divně ženy, které měly vlastní děti. Já jsem bezdětná...

V tomto státě se pořád planě mluví o zájmu dítěte, o ochraně dítěte, o rodičovských vazbách, ale všechno jsou to jen plané kecy. Není důležité, jestli dítě vyrůstá s bio rodiči, ale je důležité, aby vyrůstalo v láskyplném prostředí.