Přidat názor k článku Asistovaná reprodukce přináší úspěchy, ale i dilemata

Nedokážu si utřídt názory dodnes. Jen sem tam něco...
Souhlasím s Ecim - příspěvek někde v začátcích diskuse -
Umělé oplodnění bych v nouzi podstoupila (a učinila jsem tak - je z toho -napoprvé- půlroční chlapeček), a to i několikrát
Vlastní vajíčko bych však také nedala - snad je někomu příbuznému (to je dáno naprosto katastrofálním genofondem v místě, kde nyní žiju, ale zřejmě se jedná o problém celonárodní. Lidé se rozvádějí, výjimkou nejsou 2-3děti s různými partnery a výsledek se po 20-25letech dostaví v podobě množení se mezi sourozenci, kteří to o sobě nevědí...)
Jestli bych půjčila přítele... to je totéž jako s tím vajíčkem...

Náhradní matka - opravdu neumím posoudit míru zoufalství, která by mě k tomu vedla. Před porodem jsem nebyla proti. Po porodu nechápu, jak se toho mimina může někdo dobrovolně vzdát a rozhodně bych zakázala být náhradní matkou prvorodičkám, jelikož vůbec netuší, do čeho jdou!

Adopce - léta jsem učila děti z různých děcáků a předtím měla možnost praktikovat v kojeňáku. Adopce by připadala v úvahu spíš než náhradní matka, ale opravdu by to muselo být dítě co nejmladší (ideálně v řádu týdnů) + samosebou bez handicapů..., popř. děti přátel či příbuzných, to je samozřejmé.
Ano, nejsem vzor obětování se pro chudinky drobečky, ale jako úča a sociální baba se také snažím a prostě nemám už pak v soukromí sílu snažit se vychovat dle obrazu svého dítě, které nemá ani kapku krve mojí, nebo alespoň mých blízkých a je vpodstatě "sázka do loterie", jak mě v dospělosti "potěší."

A co poradit mamince s komplikovaným těhotenstvím, která chce dát dítě k adopci, přestože má střechu nad hlavou, co jíst, rodinu, manžela...prostě přestože má při troše vůle pro mimi podmínky?
Miminko by si měla nechat, protože pokud se s ní něco nestane (nedejbože) a mimi nedostane tím pádem do péče manžel či někdo z příbuzných, při našich úřadech a všech komplikacích okolo, odsoudí vlastní dítě k pobytu v kojeňáku a rodinu mu stejně nevybere ona.
A ví ta máma, jak strašně miminko pláče a volá prvních 24h po porodu? Ví, že mámu nikdo ze zdravotníků nenahradí a dítě po dni zapatičtí a vzdá to? Ví ta máma, jak je traumatizující, když mu ti cizí lidé nedovolí to vzdát (což je logické) a cpou mu jídlo stříkačkou, dávají infúze...
Člověka tyto první zážitky mohou poznamenat na celý život, zvlášť pokud se co nejrychleji (psychologové udávají 7-10dní) nedostanou do mateřské náruče.
Ví tohle všechno ta máma?