Přidat názor k článku Příběh jednoho kluka

Terezko, věřit ti to naprosto budu... Já pracuji v domově mládeže (internát), kam přichází děti od cca 15 let a bydlí tam od pondělí do pátku zhruba 3 - 5 let (podle délky studia). A kolegyně, která mi šéfuje, (a pracuje tam 25 let) mi nadává, kdykoli si "s těmi parchanty" (jak je ona tituluje) jakkoli začnu povídat. Přitom z těch dětí cítím, že lidský kontakt je to, co jim nejvíce chybí - hmotně jsou většinou zajištěni velice dobře, ale nikdo je doma asi neposlouchá a nepovídá si s nimi....
Když kolegyni řeknu: "A od čeho tu tedy jsem, když ne od toho, abych si s nimi i povídala", tak mi odpoví, že od toho, abychom je hlídali, kontrolovali, jak uklízí a aby se učili... Ano, souhlasím, že I TOTO je naše pracovní náplň, ale to, že jsme pro ty děti něco, jako náhrada rodiny je pro mne neoddiskutovatelné....
Jenže šéfka (25 let pracující s dětmi) je jiného názoru a já jsem za lidský kontakt s dětmi trestána...
Simča