Přidat názor k článku Příběh jednoho kluka

Přesně tak. Já jsem taky soc. pracovnice a nestydím se za to, naopak, beru to jako "poslání". Nedělala jsem teda agendu náhradní rodinné péče. Jsem momentálně na RD.
Ale vím, že moje kolegyně na soc.právní ochraně dětí (pro laiky především úpravy péče o děti před smaotným rozvodem) padají na ústa, za těch pár let, co jsem doma, se nakupilo mnohem víc práce a případy jsou komplikovanější. Není týdne, kdy by nebyl nějaký noční zásah, a to jsme spíš na malém městě. Zkrátka-nebudu to tady rozepisovat, nestačila by tady na to celá diskuse, nicméně můžu říct, že všechny mé kolegyně se snaží, jsou zodpovědné, u dohledových rodin je člověk svým způsobem jednou nohom v kriminále, je hrozně těžké kolikrát poměry posoudit. Nevím ani o nikom, kdo by v rámci návštěvy v rodině kontroloval skříně apod, jaks e mnohdy traduje. Jenom jsme někdy hrozně unavené, tak jako všichni, kdo pracují v pomáhajících profesích, neb je to práce ve velké většině bez výsledku, anebo výsledek na sebe nechá dlouho čekat, je to někdy frustrující.

Ten pospaný případ je hrozný, no ale proč to teda Maceško nějak nerozmáznete? Stížnost klidně na vedení města (nevím jak velká je to obec), místní tisk (anonymně samozřejmě, bez jména toho hocha...)