Přidat názor k článku Příběh jednoho kluka

Mě připadá, že v naší republice chybí napříč celou společností jedna základní věc, a to úplně obyčejná úcta k člověku. Manžel těžce onemocněl a vpodstatě minulý rok jsme s ním strávila po nemocnicích a mám pocit, že ho zachránily dvě věci: 1. že lékaři viděli, že s ním neustále někdo z rodiny je (já, jeho matka, otec, bratr, mí rodiče, přátelé atd.), že se ten někdo neustále ptá, zajímá, co se a proč bude dít. Manžel pod silnými opiáty častokrát moc nevnímal a v několika případech jsme tak zabránili např. podání nesprávného léku. 2. Manžel je inženýr a přestože nikdo z ošetřujícího personálu nemá ponětí o tom, jestli umí "aspoň narýsovat rovnou čáru " jak můj muž z legrace říká, tak má prostě TITUL. A díky tomu byl samé pane inženýre sem, pane inženýre tam, jako by snad byl nějaký lepší člověk než stará paní nebo dělník ne vedlejším lůžku. Mě to dosti šokovalo, protože ten rozdíl ve způsobu jednání byl prostě propastný, kdybych to nazažila, nevěřila bych. Takže já myslím, že v ČR je možné všechno a bude to možné tak dlouho, dokud tu ta úcta k člověku nebude. Jinak nastavájící mamky, kupte šátek a knihu Koncept kontinuum, jsou to asi dva nejdůležitější nástroje při výchově dětí. Já mám čtyři, první dvě bohužel šátak minul, ty další jsou už šátkované. Rozdíl v rámci stejné rodiny dosti propastný, mimo jiné se projevuje v tom, jak se šátkované děti chovají k jiným lidem, ten vztah, empatie, je úplně někde jinde. Takže měňmě svět skrz naše děti, ono to jde.