Přidat názor k článku Příběh jednoho kluka

Je to hrůza když o takové věci rozhoduje jeden člověk. My a naše Janička jsem měli štěstí. Taky vyrůstala od 5 let v domově. Seznámili jsme se tak, že náš bratr bydlel u jejich rodičů v podnájmu, v té době si ji rodiče brávali domů, pak to ale ustalo. Mám stejně starou dceru a tak se skamarádili, první dopisování a jednou jsme se zeptali zda by mohla k nám na víkend. Přišla sociální pracovnice a chtěla vidět pouze kde bude spát. Prohlásili jsme že syn na naf. matraci a děvčata v pokoji. A od té doby u nás trávila 1x v měsíci víkend, prázdniny i vánoce. V těchto dnech je ji 23 let, už bydlí blíž, pracuje a možná brzy dostane byt. Když jsem ji poznali mé děti nechápali proč nepozná meruňky, broskve meloun a spoustu jiných věcí. A vidět její radost z dárků , to byl krásný zažítek. Nechápu proč tuto šanci nedají všem dětem. Na jednu stranu tvrdí, že domovy jsou plné ať darujeme nějakou korunu ať se děri mají lépe. A když mají šanci aby se lépe měli tak je nepustí? Divné, že a nebo, že by šlo jen o ty peníze a ne o děti.