Přidat názor k článku Děcka, jdeme ven!

Ano, to je ono.
Moje malá dcera chodí ráno do školy sama, sama se vypravuje a ano, teprve od letoška. Je ve čtvrté třídě, družinu jim už nedovolili, je moc dětí. Neměla jsem z toho radost. Jak říkám, bydlíme v domě, kde i kdyby někdo řval, nikdo neotevře. Ale na druhou stranu, se každý pitomě stará o to, kdo k nám přišel na návštěvu.
Jednou, v loni v září, když chodila prvně sama do a ze školy, jsem ji sledovala. Týden, abych se ujistila, že chodí správně přes frekventovanou silnici. Nevěděla o tom. Ráno ji hlídá policista, odpoledne už ne. Chtěla jsem si být jistá, že prostě neudělá sek. Zvládá to, ale to, co jsem viděla, to mě zarazilo. U našich vchodových dveří nějací dva chlapi. Opisovali si jména ze zvonků. To už jsem ale došla malou. Zazvonili a moje prdlá sousedka jim otevřela, a když jsem se jich ptala, co chtějí, neodpověděli. Brala jsem telefon do ruky a že volám Policii a hned byli pryč. Vzali to tak rychle, že jsem je neviděla, kam zmizeli.
Pak se mi divte, že jsem úzkostlivá.
Straší dceru jednou při odchodu z diskotéky, obtěžovali tři maníci. Šla ještě s kámoškou, člověk si říká, že jdou dvě, pomůžou si, budu klidnější a leda prd. Kdyby nejela kolem zrovna hlídka, tak nevím, jak by to dopadlo.
Proto jí chodím naproti i v noci, když chce někam jít. Nesedí jen doma. Teď má kluka, jsem klidnější a nečekám na to, až přijde.
Mé kamarádce okradli a zmlátili desetiletého syna přímo na ulici před cukrárnou, kam si šel cestou ze školy něco koupit. Je to u obchodu, kolem hafo lidí po třetí odpoledne. Kluk brečel a nikdo mu nepomohl.
Prodavačka tvrdila, že nic neviděla a to prý na ně křičela, ať se jdou rvát jinam.
Není to ve mně, že mám strach, je to v lidech, že kašlou na to, co se děje kolem a nezajímají se o to podstatné, ale o drby.
Před týdnem jsem s malou byly sáňkovat, ano, byly jsme spolu, protože nás to tak baví. Asi 13-letý kluk vyletěl na bobech tak blbě, že si při dopadu spadl tvrdě na záda. Kašlal, chrchlal ... na kopci stálo snad deset rodičů a ani jeden neběžel dolů k němu. Byl tam sám. Proč by taky ne, byl velký. Zabrzdila jsem a pomohla mu. Měl zapadlý jazyk, modral. Když jsem křičela, jestli je to něčí dítě, tak se nikdo neozval. Odvedla jsem ho před dům, nechtěl, abych s ním šla až k bytu, prý by máma řvala.
Před 5 lety jsem si udělala kurz první pomoci, jezdila po školách a spolu s lektorkou chtěla dát dětem v osmých a devátých třídách základy. Z desítek oslovených škol měla zájem snad desetina a všechny z okolních vesnic. Bylo to zdarma a pod záštitou ... kříže. Ve městech nebyl zájem vůbec.
Už to leccos vypovídá. Věřím tomu, že lidé na vesnici jsou si blíž a že děti tam mají šťastnější dětství.
A také vím, že z drobných úrazů se tam určitě hned nedělá zanedbaná péče a rodinu nezačne navštěvovat sociálka, jako je to právě u nás. Znám to ze svého okolí. "Nabonzovaná" rodina si užila své. Sousedka se postarala. Děti prý byly často samy i venku.
Jak říkám, divná doba, o co se lidé starat mají, o to se nestarají.
Děti mají ve škole schránku důvěry. Zkuste do ní hodit lístek, že je něco špatně. Nic ... prostě se to přejde. Děti tam jsou až na posledním místě, hlavně že učitelky jsou dneska in, mají nastřelené náušnice, propíchlé pupíky, nosí mini a veřejně se tahají s milenci o x let mladšími. Pak mají mít u dětí autoritu.
A pak se mi vážně divte, že chci svoje děti uchránit a dokud budu moct, udělám vše, aby tomu tak bylo.
U těch starších je to už snad za mnou, i když ... jsou dospělí, když zmizí z domu, chci vědět, kde jsou a kdy dojdou. Máme mobily, nikomu neublíží, dát o sobě vědět. Stačí prozvonit.
Nemám z dětí strašpytle. Jsou samostatní, nepřenáším na ně svůj strach, jsou sebevědomé, někdy až moc a mají kamarády. Jen žijí jinak, než my.
Místo lítaní venku, je prarodiče berou a brali k moři, já o něčem takovém mohla jen snít.
Mají jiné vzpomínky a rozhodně ne špatné. A o to jde.