Děcka, jdeme ven!

Slunečné nedělní odpoledne, rodinná oslava, synovec s neteří, školák a předškolačka, se v těsném bytě ošívají. Rodinná rada rozhodla: půjdou si hrát před dům. Sami. Jak jsme záhy pochopili, jednalo se o zcela mimořádnou situaci, možná i premiéru. Dědeček je svezl dolů výtahem a po celou dobu jejich pobytu na hřišti (kde byli sami) probíhalo vzrušené pozorování z okna. Já s manželem, tehdy ještě bezdětní, jsme nechápavě kroutili hlavou. Jsme na nejklidnějším sídlišti ve městě, možná vůbec nejhezčím, jaké znám. Ulice je slepá, auta jezdí jen krokem, aby mohla zaparkovat.

Obraz druhý - ulice před naším domem. Sice není slepá, ale projíždí tudy jen její obyvatelé. Ideální to není, ale vyloženě nebezpečné ještě také ne. Je po pořádné sněhové nadílce a já jsem téměř překvapena, když i přes zavřené okno slyším hlasy dětského dovádění. Že by si tu děti přece jen hrály? Mrknu z okna - dva kluci, tak 4-6 let, bobují na svážku před protějším domem. Za dozoru tatínka.

Kam se poděly normy našeho dětství? Po škole, když není kroužek, vyrazit s kamarády ven, domů nás zažene až tma. Vlastně je to skoro lepší než kroužek. O víkendu totéž. Dětské hlaholení za okny ve mně dodnes vyvolává sentimentální reflex: mrknout se, kdo je venku.

V posledním Respektu vyšel článek na toto téma. Jmenuje se Zaniklý svět Rychlých šípů a autor v něm dětské neorganizované hraní si v okolí domu v podstatě pohřbívá. Činí tak po zralé úvaze, uvedení mnoha argumentů a možných důvodů, proč se tak stalo. Některé argumenty jsou jasné: Nesrovnatelně vyšší automobilový provoz. Obrovská nabídka volnočasových aktivit. Ale proč jsme přestali žít i v ulicích? Proč se zakopáváme do svých nepropustně oplocených zahrádek, přepravujeme auty za pečlivě naplánovanými aktivitami, máme minimum přátel v místě, kde bydlíme? Sednout si dnes před dům a povídat si se sousedy je naprostá exotika. Náhodně narazit na známé lze daleko spíše v nákupním centru než v místním parku či obchůdku. A stejně jsou na tom děti. Vyrazit jen tak "ven" s jistotou, že potkají kamarády, je nesmysl.

Je mi z toho smutno. Neorganizované dětské hraní, které začalo v předškolním věku na hromadě písku před okny a skončilo ve školním věku v lesích a polích klidně i kilometr od domu, patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám na dětství. Hrozně ráda bych totéž dopřála svým dětem. Ale bojím se, že už to nebude možné.

Jak jste na tom vy? Hrají si vaše děti jen tak po svém venku? Děje se to jen na vesnicích nebo i ve městech? A nebo je dnes opravdu vše jinak?