Utužte rodinnou pospolitost!

Je obyčejný všední podvečer. Maminka něco krájí v kuchyni, taťka sedí v pracovně u počítače, mladší syn si ve svém pokojíčku dělá úkoly a starší dcera sleduje v televizi seriál. V jednom domě, ale každý v jiné místnosti, nemluví spolu a jeden druhého skoro nevnímají. V jednom čase a prostoru, ale přesto každý ve svém vlastním světě. Dneska je to úplně normální, jistě. Ale je to tak dobře?

Žijeme v době, která individuální rozvoj klade nade vše - každý člen rodiny, ať už velký nebo malý, má přece nárok na svoje soukromí, zájmy a volný čas! Jako by rodina byla vězení, ve kterém si musíme vymoci svoje práva, případně dočasná ubytovna. Jakmile pak děti trochu odrostou, chatrná iluze rodinného života se rozpadá úplně. Členové rodiny komunikují prostřednictvím lístečků na lednici, a když pak mají strávit společně celý týden – třeba o Vánocích nebo na dovolené – zákonitě se pohádají do krve. Prostě spolu být neumějí.

Rodina je nejlepší univerzita

„Dělat něco společně“ je ale mnohem důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Naše děti se v rodině nemají naučit jen čistit si zuby nebo jíst příborem – vlastním příkladem jim předkládáme vzory pro řešení nejrůznějších situací, pro trávení času a pro celkový přistup k životu. Čím pestřejší je náš společný program, tím víc podnětů jim poskytneme. Při hraní her se neučí jen taktizovat, ale také přijmout porážku (a třeba i od mladšího). Při výletě do lesa zjistí, že k tomu, aby se člověk báječně vyřádil není nutná tělocvična– stačí pár pařezů a šišek. Ani cesta autem nemusí být nekonečná otrava, dá se při ní zpívat, číst nahlas, hrát slovní fotbal… A což teprve, když se stane nějaký malér, třeba brácha spadne v březnu do rybníka nebo maminka zapomene foťák v cukrárně. Jak kdo zareaguje? Křičí tatínek a nadává, nebo okamžitě začíná organizovat „záchrannou operaci“? To je, panečku, škola života!

„Rodina jako inspirátor, podporovatel i realizátor volnočasových aktivit může svoje děti učit přistupovat k volnému času tvůrčím způsobem a vytvářet postoje, které budou ochotny a schopny v budoucnosti uplatňovat i po založení vlastní rodiny,“ píše PhDr. Břetislav Hofbauer, pedagog, zabývající se volným časem dětí a mládeže, a autor několika knih s touto tematikou. Jinak řečeno: činorodí rodiče nemívají líné a unuděné potomky.

Pokud dítě odmalička vídá tátu s mámou nejčastěji v autě nebo u videa, ani ho nenapadne chtít něco jiného – nejspíš jen vymění televizi za PC. Pokud s nimi ale tráví víkendy na výletech nebo na výstavách, aktivní životní styl mu pod kůží zůstane, i když se časem od rodičů odpoutá a jejich zájmy možná odmítne a vymění za své.

A ještě pro něco jsou všechny ty dobrodružné výpravy, společně stlučená krmítka a shlédnutá divadelní představení důležitá: společné zážitky sbližují a vytvářejí pevná pouta. Až k vašim břehům dorazí tsunami zvané puberta, budou ty pěkné vzpomínky jako vor, který vás udrží nad vodou.

Učme se být spolu

Rodinná pospolitost ovšem nevznikne sama od sebe. Je třeba ji budovat trpělivě a soustavně. A co si budeme povídat, občas i přemáhat vlastní pohodlnost. Ze všeho nejdůležitější je ale začít včas – klidně ještě dřív, než vaše děťátko přijde na svět. I s „bříškem“ si můžete povídat, pouštět mu hudbu, vyvařovat dobroty a připravovat pokojíček. Od jeho narození pak začínáte stavět pevné základy domu zvaného rodina. Co to znamená? Cíleně vymýšlet společné činnosti a zavádět rituály, při kterých se všichni sejdou pohromadě. Pokud se neděje nic zvláštního, večeří se vždycky v sedm. V sobotu chodíme na dětské představení do kina, na podzim sbíráme kaštany a pak z nich vyrábíme zvířátka.

Jak děti rostou, některé rodinné zvyklosti jim pochopitelně začnou být těsné. Čas, který tráví doma nebo s rodiči, se zkracuje. Není ale třeba je rušit - jen transformovat, přizpůsobovat nové situaci. Společná večeře už nebude každý den, ale třeba jen jednou v týdnu, v neděli večer (a při ní můžete probrat události celého týdne, plány na ten příští, problémy a radosti). Pozor, tohle není ta správná chvíle k vyčítání, pruzení a vůbec „vychovávání“. Místo pohádkového představení můžete společně vyrazit na koncert populární skupiny nebo nabobovou dráhu. Aspoň jednou týdně by se rodina měla plánovaně a bez spěchu sejít, a přinejmenším jednou měsíčně by její příslušníci měli společně zažít něco zajímavého. Něco, o čem se dá následně povídat a na co je možné vzpomínat.

Výpravy za dobrodružstvím

Výlety jsou skvělá příležitost, jak se posunout mimo obvyklé schéma „co bylo ve škole, co chceš k večeři“. O tom, co je zábavné a vzrušující, ale děti většinou mívají o dost jiné představy než my. Krásy krajiny jim nic neříkají; ve chvíli, kdy okouzleně fotíte horské panorama, bude váš potomek dloubat klacíkem v zemi. Výstup na nejvyšší vrchol jim nepřináší uspokojení a není pro ně výzva, ale jen otravná dřina – pokud ho ovšem neozvláštníme nějakým barvitým příběhem. Na nějakou hloupou Milešovku by se vlekl jenom blázen… Pokud ale jde o horskou expedici, vybavenou energetickou stravou, vysílačkou a cepínem, to je akce pro celé muže a ženy! Při vymýšlení výletu se dívejte dětskýma očima. Hodinová prohlídka zámeckých komnat děti bavit nebude - prolézání hradní zříceniny je mnohem zajímavější.

Další důležitá otázka, na které úspěch výletu závisí, zní: co moje dítě vydrží? Nespoléhejte na to, že normálně dokáže lítat venku celé hodiny bez známky sebemenší únavy. Při plánování se držte zpátky, zvlášť jde-li o první větší výšlap po dlouhé zimě. Naplánujte větší množství kratších přestávek - menší děti do deseti let se rychle unaví, brzy se ale znovu vzpamatují. Počítejte s tím, že se budete zastavovat po pár metrech. U keře malin (které je nutné sníst), u klády (kterou je potřeba přejít tam a zase zpátky), u louže, v níž se topí vosa (kterou musíme zachránit). K svižnému pochodovému tempu děti nenuťte. Jejich plíce ještě nejsou úplně zralé, a kromě toho, začaly by se brzy nudit.

Pokud je dítě ještě zvyklé po obědě spát, zkuste se zařídit tak, aby o svůj spánek nepřišlo – o protivného a ukňouraného parťáka přece nestojíte. Trochu si po obědě zdřímnout je možné třeba na lavičce, ve vlakové čekárně nebo i na bundě na louce.

Když zůstaneme doma

Dostat se ke společné činnosti či zábavě může být doma trochu složitější. Jsou tu lákadla v podobě blikajících monitorů, navíc, pořád někde vykukuje čekající práce. Co ale do té práce zapojit celou rodinu?

Společná příprava oběda se může stát docela pěkným zvykem. Možná by si to maminka rychleji a jednodušeji udělala sama, ale té legrace! Už předškolní dítě lze pověřit některými činnostmi, při kterých se nepoužívají ostré nástroje. Můžou třeba vylupovat hrášek, protlačovat uvařené brambory mřížkou na salát nebo strouhat sýr. Úplně malé děti ať aspoň ze sedačky sledují, co ostatní dělají. A když tatínek zrovna nemá co dělat, může ostatním hrát k práci na kytaru. Podobnou kolektivní záležitostí se může stát velký úklid nebo práce na zahradě. Dalším, jen těžko nahraditelným stmelujícím prvkem v životě rodiny, jsou společenské hry. Provázejí nás od prvního Člověče, nezlob se až po náročné strategie, ve kterých, dříve či později, přestaneme našim dětem stačit. Přinášejí nám zkušenosti, které sotva získáme jinde – společně prožívaný příběh, vzrušení z „převtělení“ do herních postav, z výher i proher. To všechno v bezpečném, důvěrně známém prostředí rodiny. Za pár let už budou naše děti podobné věci zažívat bez nás, s kamarády, případně ve virtuálním prostředí. Teď ale můžeme zakládat vesnice na ostrově Katanu společně s nimi. Nepromarněme tu příležitost!

V žádné rodině by neměla chybět některá ze slovních her, které rozšiřují a zpřesňují slovní zásobu, budují vztah k jazyku a zbavují ho nesympatické nálepky „školního předmětu“ (Scrabble a jeho dětská verze Kris-kros). Řadu her lze koupit v hračkářství, my vám ale vřele doporučujeme návštěvu specializované prodejny. S trochou štěstí narazíte na prodavače, který se v obrovském sortimentu opravdu vyzná a většinu her sám vyzkoušel. Můžete tedy přijít s přesným požadavkem („potřebuji hru pro čtyřčlennou rodinu s dětmi na prvním stupni, v češtině, aby se dala dohrát do hodiny, stála do šesti set a pokud možno byla o rytířích“) a oni sáhnou do regálu a vytáhnou krabici, která se vašim požadavkům co nejvíc podobá. Pokud si chcete hru nejdříve vyzkoušet, zajděte do herního klubu. Tato sympatická zařízení vám (většinou zadarmo) umožní hru si vypůjčit a přímo na místě si ji zahrát (seznam herních klubů po celé ČR najdete na www.deskovehry.info).