Dneska zlobit nebudem...

Předně - již mnoho let se věnuji svému sebepoznání, dělám i poradenství pro druhé, kteří chtějí řešit své problémy nebo si více porozumět. Na své cestě jsem mimo jiné došla k tomu, že spousta problémů, které máme, vzniká necitlivou výchovou. Se svým dítětem to chci dělat jinak....Ráda bych, aby má dcera získala dobré sebevědomí a sebehodnotu, uměla dobře komunikovat, aby si vážila sama sebe i druhých...

Vyhýbám se přehnané kritice, bití, vyhrožování, mluvím o svých pocitech, učím se stanovovat hranice například metodou Pevného objetí dětské psycholožky Jiřiny Prekopové. Když má dcerka nějaký problém, dívám se nejdřív na sebe, jestli jsem ho nevědomě nezpůsobila já nebo jestli po mě něco neopakuje (a nastavuje mi tak zrcadlo).

A taky jsem se rozhodla s malou nenavštěvovat kurzy, cvičeníčka či zpívánky, kde děti „zlobí“. Už víte o čem píšu? Už jste se setkali s onou (alespoň v Brně a okolí) velmi populární uvítací říkankou?:

Dobrý den, dobrý den,
to je ale krásný den.
Dobrý den, dobrý den,
dneska zlobit nebudem.

Pokud ne, tak tato říkanka se s dětmi opakuje vždy na začátku společného setkání.

Poprvé jsem ji nic netušíc předříkávala své malé, když ji bylo něco přes půl roku. Na hodině plavání. Byla jsem překvapena a netušila jsem (a dodnes netuším) jak může půlroční dítě zlobit. To jemňounké miminko. Tím, že pláče hlady? Tím, že pláče po blízkosti rodičů? Tím, že je neklidné, protože má nějakou potřebu a neumí si o ni říct? Nebo když ho něco bolí?

Vadilo mi to a přitom se mi honilo hlavou: Třeba to trochu přeháním... Třeba o nic nejde. Jsou to jenom slova...Na cvičeních se říká hodně říkanek, které nemají hlavu ani patu.. atd. Ale přitom vím, že o něco jde. Že jde o programování podvědomí našich dětí. Na to, aby zlobily. Aby byly „zlé“ (jsi zlobivý = jsi zlý, špatný). Aby si o sobě myslely, že s nima není něco v pořádku. Apriori se totiž u nich podle té říkanky předpokládá, že zlobivé jsou. A děti, i ty nejmenší, to vnímají.

Ano, je to v nás. Byli jsme tak vychováni. Známe to – jsou přece hodné děti a zlobivé děti. Je to hluboký stereotyp a opravdu to nejsou jenom slova. Hodné dítě je klidné a dělá to, co po něm chceme a je lepší než to zlobivé. To zlobivé nás ruší, vadí nám a připomíná nám naši bezmoc nebo z nás vytahuje ty horší stránky. Nechceme ho.

Já to však vidím tak, že „hodné“ dítě může být taky pěkně potlačené a nebude se umět v životě prosadit, vždy uspokojí druhé a nikdy sebe. A to „zlobivé“ na něco upozorňuje, na to že mu něco chybí nebo že ho něco bolí – třeba to, jak se my rodiče k němu chováme nebo jak se chováme jako rodiče k sobě navzájem. Anebo je prostě v období vzdoru (biologicky daném) a učí se rozpoznávat hranice.

Proto odmítám dělení na hodné a zlobivé děti. Odmítám tyhle „staré“ škatulky na děti.

Je přece možné to v dnešní době dělat jinak. Jinak komunikovat. Neříkat např. dítěti že je zlé, ale že udělalo něco zlého.... Není to tak jednoduché - kolikrát se mi stane, že už už chci říct, jak je dcerká hodná – pak se zastavím a řeknu raději, že je v pohodě. Je to pro mě velký rozdíl, ale musím být hodně pozorná, abych nesklouzávala do toho starého vzorce z vlastního dětství.

Jak to nakonec dopadlo s našimi kroužky? Setkala jsem se s onou říkankou ještě na dalších třech. A řekla jsem dost. To nechci. Takové uvítání. Mám jiné hodnoty. Vidím a cítím to jinak! Dneska už si předem zjišťuji, jestli tu říkanku lektorka (vetšinou vedou cvičení ženy) používá. Řekne mi to totiž také něco o lektorce, jak je vlastně citlivá k dítěti, k tomu hlubšímu v něm..

A vím, že to jde i jinak, když se chce. Navštívila jsem náhodou jednorázově jedno „osvícené“ centrum pro děti a těhulky v Praze 8. Tam jsme taky na začátku cvičeníčka říkali onu říkanku, jen poslední věta byla jiná:

Dobrý den, dobrý den,
to je ale krásný den.
Dobrý den, dobrý den,
hodně lásky přejem všem.

Jak vám to zní?

Autorka je rodinná terapeutka, poskytuje poradenství a vede kurzy rodinných konstelací.