Útěkem z civilizace za dětským smíchem

Ahoj, moje dcerka, ačkoli je to ještě škvrně už neohroženě špiní gumáčky a vlastně celého človíčka v hromadách bahna, kterých u nás na podzim bylo požehnaně - bydlíme na úplné samotě, defakto i bez příjezdové cesty, mimo jediných sousedů, kteří mají dům kousek od naší chalupy(a naštěstí mají pětiletého klučinu) není širokodaleko ani živé duše, nezabloudí k nám v zimě ani všudypřítomní běžkaři, protože je to prostě daleko...Máme hospodářství, dobytek, psy, kočky..malá mezi nimi trandí jako jejich rovnoprávný partner, když spadne...vstane, co zašpiní, pračka vypere..doma pobude minimálně,se sousedovic klučíkem tráví venku prakticky celé dny,pouze když padají trakaře společně pokračují v hrách buď u sousedů nebo pod střechou naší chalupy..nezastonají, nikdy nepláčou kvůli odřenému kolínku.. Když je s mužem sledujeme a vzpomínáme na dávnou minulost v bytě 2+1, na sice klidném, ale pramálo osobním, upřímném a "vztahově hřejivém" sídlišti, znovu a znovu si gratulujeme k útěku..hlavně k dotažení rozhodnutí "pryč" až do konce... je pravda, že máme podstatně více práce, ale zase se nikdy nenudíme..je pravda že do práce to taky nemáme nejblíž, ale každodení průjezd vesnickou krajinou, místo holé dálnice člověka od rána naplní pohodou místo stresu...Na sídlišti bych si malou pustit samotnou ven nedovolila, okolo se potulovaly podezřelé existence, neznali jsme se se sousedy ani okolobydlícími, na pískovišti se venčili psy z celého sídliště...Máte to taky tak? Tak se odvažte a UTEČTE, nevadí-li vám trocha nepohodlí...Věřím, že naše dcerka bude jednou na své mládí ráda vzpomínat...