Taky se bojím

Musím říct, že se taky bojím doby, až bude chtít dcerka (dnes 3 roky) chodit někam sama. Bydlíme ve velkém městě, u nás na sídlišti sice máme několik pěkných nových hřiští, ale kolem každého plácku jsou ze všech stran silnice.... Už si představuju, jak vystřelí za zakutáleným míčem nebo za kamarádem na druhé straně ulice mezi zaparkovanými auty a skočí přímo někomu pod kola :-( A z pedofilů mám taky strach, vždyť tady sotva známe lidi z našeho domu, z vedlejších už ani náhodou. Ale musím říct, že jak se tu hromadně vzpomíná na "naše dětství", kdy se lítalo po venku a lesích, tak to jsem vlastně taky nezažila. Žila jsem ve městě od narození, bydleli jsme v činžovním domě přímo u hlavní silnice vedoucí na výpadovku z města a pro mě a moje kamarády z domu bylo normální, že jsme si směli hrát jen na uzavřeném dvoře, kam na nás rodičové z domu viděli. Žádné lítání, kam nás napadlo. Já jsem chodila někam "dál" až tak od deseti let, kdy jsem začala chodit ven s kamarádkou ze školy,která bydlela o kousek dál, ale i tak jsme musely být buď před naším domem nebo před jejich, nikam dál nás rodiče nepustili. A potkávat se se spolužáky jen tak na ulici byla pro mě taky utopie - u nás byla výběrová základka zaměřená na cizí jazyky, chodily do ní děti z celého města, takže většina mých spolužáků stejně bydlela různě roztoušená po městě a museli bychom se k sobě přemísťovat pomocí MHD, takže to taky padalo v úvahu až od střední, na základce ještě ani náhodou. Na vesnici to bylo jiné - manžel taky vzpomíná, jak v dětství na vesnici lítala půlka děcek z vesnice po loukách kolem, ale ve městě to asi i dřív bylo něco jiného. Takže mně to teď jako nějaký bůhvíjaký rozdíl nepřijde - spíš dnes víc chápu, proč nás tenkrát rodiče kontrolovali.