Jojo

Tak s tím článkem plně souhlasím. Žila jsem v malém městě, téměř na venkově. Vzpomínky na mé dětství prožité-prolítané venku s dalšíma děckama jsou asi nejhezčí. Co jsme toho vyváděly, lezly na střechy nemocnice, garáží, na stromy, jezdily s vorem na rybníku, stavily bunkry v kilometr vzdáleném lese. Moji rodiče mají podobné zážitky. Dnes je všude plno aut a ve zprávách plno pedofilů, ale nedovolila bych si říci, že nám při hrách nic nehrozilo. Hrozilo. Pády ze stromů, úrazy na kole, když jsme se proháněly bez dozoru.. Kdo ví, jestli je to opravdu tou hustější dopravou, nebo něčím jiným. Před těmi pár lety se o mě rodiče tolik nebáli, přitom mi hrozilo také plno nebezpečí..
Ještě, když jsem v devatenácti jela do Británie, jako aupair a hlídala jsem 3 děti, nejstarší 8 let, litovala jsem je, že je rodiče nikdy nepustí ven samotné, hrát si, vše je s chůvou či organizované koníčky s učitelem.. Ne, že by měly špatné dětství, ale jsou asi ochuzeny o tu volnost.. A teď, když se podívám na místa, kde jsme se pravidelně každou zimu proháněly na bobech-ještě před 10 lety, tak tam to zeje většinu času prázdnotou. Je to škoda :-(