Ten dotyčný myslel, že děti mají mlčet neustále a vůbec dospělé svým mluvením neobtěžovat. I když se tam nikdo jiný nebaví.
A problém s mluvením dětí, když mluví dospělí, právě řešíme doma. Já jsem jako dítě NENÁVIDĚLA, když jsem potřebovala dospělému něco říct a on se zrovna s někým bavil a já jsem čekala na vhodou chvíli, až bude zlomek vteřiny ticho a já budu moci něco říct a pak jsem stejně dostala vynadáno. Jinak také nemám ráda, když děti skáčou do řeči a vyrušují zcela nedisciplinovaně.
Se synem jsem to teď začala dělat tak, že když něco potřebuje a já zrovna s někým mluvím, tak ke mně přijde a UCHOPÍ MĚ ZA ZÁPĚSTÍ. Tím uchopením nikoho nevyruší a mně dá znamení, že se mnou potřebuje mluvit, já pak přeruším hovor a v klidu ho vyslechnu. Domnívám se, že je to elegantní a důstojné řešení pro všechny zúčastněné. O taková řešení se při výchově snažím permanentně, ale na rovinu se přiznám, že se mi to nedaří pokaždé.