Víceméně si myslím totéž. Každá z nás si přeje být s mimčem hned a pořád. Já poprvý rodila císařem, bez dcery jsem byla týden, jen mi jí nosily každé 3 hodky na kojení. Podruhý jsem rodila normálně a dceru měla u sebe okamžitě. Starší je dodneška obrovský mazel, maminko sem, maminko tam, ale jinak hodně samostatná. A malá? ta na mazlení moc není, ani se mnou, ani s tatínkem, ani s babičkama. Ted se naučila mluvit a řekne mi např."Mám láda, ale malit neci". Takže určitě vztah matka-dítě není jen o společném pokoji.
Ted mě asi ukamenujete, ale přijde mi to ted jako strašná moda si na tohle stěžovat. Ne, nezastávám se způsobu, jaký zde byl před lety, bylo to hodně špatný a můžeme být vděčný tomu, co máme dnes, ale dělat ze sebe hysterky, protože jsme byly ve vedlejším pokoji? To mi přijde vážně moc.
Všechny z nás bysme musely být poznamenané, stejně jako naši muži. Já mám s mamkou vztah bezvadný a můj manžel taky.
Někdy mi přijde, že se některé maminy snaží svou neschopnost navázat vztah s vlastním dítětem zakrýt právě za to neumožnění být spolu.
Předchozí