Maminky, porodnici vybírejte pečlivě!

Je celkem jedno, kdy se žena stane maminkou – prvorodičkou. Zda ve dvaceti či osmatřiceti – z hlediska této převratné události jsme na tom v informovanosti a připravenosti všechny stejně, a to i když celé těhotenství pečlivě studujeme knihy, konzultujeme s lékaři, radíme se na internetu…dokonce i když máme zdravotnické vzdělání!

Protože už v těhotenství začne mnohé mamince docházet, že se sice jedná o „jiný stav“, popsaný milionkrát všude možně, ale každá žena ho prožívá úplně jinak; je velmi individuální a jedinečný. Totéž bude později zjišťovat u porodu, kojení, v šestinedělí…

Často si při ohlédnutí jen pár týdnů zpět říká, co všechno by udělala jinak – ne lépe, prostě jinak. Avšak v duši zůstanou i šrámy, které poznamenají nejen ji, ale na nějaký čas i miminko. Ne proto, že by maminka něco zanedbala, ale prostě proto, že některým událostem, jež jsou notabene považovány za normální a nijak fatální, nemohla zabránit.

Naše vytoužené, první miminko se narodilo loni v létě.

Porodnici jsem zvolila mj. na doporučení několika maminek a po přečtení několika hodnocení na internetu. Udělala jsem dobře. Tedy jen a pouze z porodnického hlediska.

Porodnice a personál v ní jsou až neuvěřitelně báječní. Sestřičky a PA bez výjimky milé, ochotné a jejich péče rozhodně překračuje rámec základu, který se od zdravotnických pracovníků očekává (a věřte - vím, o čem mluvím).

Zdálo by se, že je tedy vše v pořádku. Jenže to, co mi nedošlo, byl fakt, že po porodu nastupuje další druh doktorů – pediatři, a ženská už není sama. Má něco – jakýsi uzlíček, malého, křehkého tvorečka, zkrátka mládě, které ji potřebuje, jemuž se způsobí nevratná traumata např. při odloučení, zvláště pak v prvních dnech po porodu.

Novopečená maminka i miminko mají spoustu práce – musí se co nejrychleji vzpamatovat, sžít, naučit se krmení… – a prvorodička mívá zpočátku problémy. Pokud se něco zanedbá, má to větší či menší negativní následky.

A tady nastává kámen úrazu – tato nemocnice, honosící se nálepkou Baby friendly hospital, za určitých okolností, které rozhodně nenastávají výjimečně, naprosto neumožňuje matkám být v kontaktu s dítětem ani na chvíli, a to i několik dní po porodu!

Problém spočívá v tom, že pediatrie a oddělení tzv. patologických novorozenců se nalézá v úplně jiné budově, cca 200m od gynekologicko- porodnického oddělení, bez výtahu pro běžné smrtelníky.

Pokud má dítě žloutenku, je nedonošené, infekční atp. a je nutná speciální péče, matce se odebírá a odnáší na zmíněné oddělení, kde mají veškeré vybavení a přístroje. Matka zůstává v péči gynekologů a své dítě může navštěvovat dle svého stavu a můžou se spolu učit krmení (což např. po císařském řezu či komplikovaném, vyčerpávajícím porodu nějakou dobu dost dobře nelze).

Jakmile se matka vzpamatuje a je z porodnice oficiálně propuštěna, končí lékařská péče o ni a dostává se na oddělení pediatrie, kde je však velmi omezená kapacita lůžek, takže žádný rooming in, ale bydlení na pokoji s jinou maminkou a pravidelné docházení na kojení za zamčené dveře na „patologických novorozencích.“ Přímo tam lze také bydlet, ale opět – rooming in je umožněn pouze když to dovolí kapacita cca 2 lůžek!

Poslouchala jsem bezmocný pláč novorozenců po mámě, která po šoku, jímž porod po všech stránkách je, zmizela a není, místo toho všude bílo, světlo, přenášení a píchání jehel do hlavičky v rámci odběrů či infúzí.

Tehdy, 7. den po porodu, jsem měla možnost kontaktu se svým dítětem teprve 2. den a sedíc na tvrdé židli, zkroucená jak paragraf a nemotorně se snažíc uprostřed srdcervoucího křiku dostat do svého miminka alespoň pár kapek mléka, jsem si uvědomila, že na tom bylo stejně.

Po konzultaci s psychologem vím, že novorozenec odebraný matce cca 24h pláče a snaží se jí dovolat (pud sebezáchovy mu říká, že bez mámy nepřežije a zmocňuje se ho úzkost), po této době rezignuje, zapatičtí, málo a s obtížemi jí a přibývá, spí více než je normální, hůř prožívá všechny patologie jako je právě třeba žloutenka atd.atd.

A to nepočítám, že mi místní pediatr tvrdil do očí, že se dětem, kterým nemohou matky posílat své mléko nebo nemohou docházet každé 3h na krmení, dává mateřské mléko z mrazáku. Těžko ho obvinit ze lži, třeba to vůbec nezkoumal, ale žádné mateřské mléko na patologických novorozencích děti neviděly ani z rychlíku – cpou je Nutrilonem! Bohužel až později jsem zjistila, že to nebyla jediná lež, kterou uvedený pediatr použil a dodnes mě mrazí třeba z toho, že mi dítě odebrali pár hodin po porodu, protože má prý žloutenku. Na námitku gynekologa, že se tato nemoc projeví až den a více po narození, pediatr lehce přezíravě pravil cosi o výjimkách a dítě prý musí na fototerapii kvůli bilirubinu 180 (fototerapie je ordinovaná, dle názoru, od 260 výše – ověřeno až o x dnů později).

Z tohoto pohledu už je pak úplně jedno, jak oddělení pediatrie vypadá – pokoje oddělené jen prosklenými stěnami, takže je vše slyšet, v noci se lidé vzájemně ruší rozsvěcením atd., na chodbě na x pokojů jediné WC, které už leccos pamatuje + jediný sprchový kout, zjevně novějšího data, vše udržované v relativní čistotě, avšak nelze říct, že by tam člověk chodil s radostí (každopádně je to rozhodně vzhlednější místnost, než WC personálu, kde je umístěn tříděný odpad, včetně zbytků jídla, kde to strašidelně páchne a bacily, které tam pobíhají, musí být přinejmenším velikosti středního knírače, ať je WC udržováno jak chce…). Na chodbě není možnost sednout si (s návštěvou můžete být buď na pokoji, kde je návštěva druhé maminky, nebo venku) apod.

Chodbou kojeneckého oddělení se musí chodit v županu či plášti, který se před „patologickými novorozenci“ odkládá (což je sice běžné hygienické opatření, ale opět zde vyvstává otázka praktičnosti umístění daného oddělení, na něž se chodí dlouhou chodbou kolem pokojů s kojenci, kteří mají různé choroby, včetně nakažlivých…).

A ohledně organizace – dost emotivní a strašidelný byl zážitek, kdy na „patologických novorozencích“ poprvé po x dnech přikládali miminko ubrečené mámě, prvorodičce, pro níž už nebylo ani na jednom oddělení místo a poslali ji, šestinedělku, domů s tím, že má x kilometrů denně dojíždět za miminkem a přikládat ho aspoň 1x denně!

Kolik zlého způsobí čistě „technicko – organizační závada“.

Naše miminko bylo vymodlené a já doufám, že mu ty první dny, z nichž mám čím dál horší pocit, místo aby to odeznívalo, vynahradím péčí a láskou. Pokud se nám však zadaří a budeme moci děťátku pořídit sourozence, budu skutečně velmi nešťastná z výběru porodnice. Porodnickou péči bych nevyměnila a v okolních městech úroveň péče vůbec neznám, ale co dítě?

Dodnes se snažím marně pochopit pohnutky mladého pediatra, který o všem rozhodoval, vědomě lhal a nebylo odvolání. Potřeboval dokázat, že je „jeho“ oddělení potřeba? Potřeboval ho zaplnit dětmi kvůli statistikám? Potřeboval něco dokázat sám sobě?

Dodnes si kladu otázky – co ostatní děti, jak dopadly a jak prožívaly své první dny? Budou trpět nějakou formou neurózy? Budou úzkostné? Co jejich mámy? Kolik dní byly nuceny trávit v tom strašidelném zámku? Jak ony prožívaly své první dny šestinedělí? Došlo jim vůbec, co to bylo za hrůzu? Nebylo by však lepší, kdyby to netušily? Kolik z nich dokázalo po začátcích tvrdých jak židle, na níž se při kojení sedělo, kojit půl roku? Kolik z nich alespoň 3 měsíce? Kolik kojí dodnes?

Cílem tohoto článku nebylo pošpinit jinak dobrou nemocnici, proto ji nechci jmenovat, ačkoli možná mnohým dojde, o kterou se jedná.

Není to však podstatné. Dlouho jsem s uveřejněním váhala, ale poslední kapkou byla včerejší televizní reportáž z brněnských porodnic, které hodlají propouštět matky už 3. den po porodu, ale mimina, když to bude třeba (což ve velkém procentu je), si budou nechávat na oddělení.

Proto bych jen ráda upozornila a připomněla, aby maminky pečlivě vybíraly porodnice už kvůli svým dětem. Je úplně jedno, zda má ta která nemocnice porodní stoličku, zda nabízejí 30 druhů aromaterapie, zda můžete mít u porodu celou rodinu, či zda lze rodit do vody – podstatné je, že miminko může zůstat u mámy, až na výjimky, za všech okolností.

Omlouvám se za dlouhý článek, ale dusím to v sobě půl roku a už to muselo ven.