nejhorší je, že prťatům to nevysvětlíš, stačí ti doktoři (nás syn po operaci jen vidí bílý plášť tak řve) natož cizí prostředí bez mámy. Já mám navíc mamany, kteří jsou zvyklí spát se mnou. Je zbytečné je stresovat víc než je nutné, myslím, že každá maminka klidně uvítá spát na normální neemocniční posteli i s miminkem a s třemi dalšími mamčami v pokoji, než když v tom pokoji jsou jen ty klece a ty musíš spát v jiné budově. Teda aspoň podle mě. Já si naopak myslím, že když jsme byli v nemocnici sestřičky byly rády, že se stará maminka, jak s přebalováním, tak krmením, prostě jen přišly s teploměrem a řekly co a jak. No a jak říkám pro mě to byl jeden z nejnáročnějších zážitků a to jsem byla s nim a byl tam s námi i manžel. Být ještě doma a chodit jak lev v kleci a brečet, co zrovna ten drobek beze mě dělá, jak se bojí a nevím co a jak musí být deprimující. Dítko pak si myslí, že se to může opakovat bojí se, nezdravě se fixuje, je úzkostné a plačtivé a já se nedivím