Přidat názor k článku Maminky, porodnici vybírejte pečlivě!

Můj první syn(ročník 91)se narodil komplikovaně, rozdýchávali ho. Už chtěli dělat císaře, ale nakonec to šlo normálně. V roce 91 byl romming snad jen ve Znojmě a v Praze. Nosili ho na kojení po třech hodinách, většinu času učeného ke kojení prospal, pak asi plakal, ale to si jen myslím. Na novorozenecké se nesmělo ani nakouknout. Po porodu jsem byla tak zničená, že jsem byla ráda, že vůbec žiju. Pak už jsem měla strach že umřu a dítě bude bez mámy. Když jsem si stěžovala na bolesti, tak jsem byla hysterka, co nic nevydrží. Po revizi po 3 dnech, kdy jsem si nedošla ani na záchod se zjistilo, že mi zůstal kus placenty v děloze. Podobná péče byla věnována dětem.
Protože mi bylo pořád špatně, tak tehdy můj otec si jel promluvit s doktory. Trochu to pomohlo, dokonce i dítě vyšetřili, mě udělali operaci a u syna zjistili žloutenku.

Nakonec jsme se oba uzdravili, dokonce jsem mohla mít další děti. Kojila jsem 7 měsíců. Další děti jsem ale kojila podstatně déle prostředního syna 15 měsíců a nejmladšího skoro tříletého kojím dodnes.
Psychicky syn se zdál být relativně v pohodě, separačním syndromem netrpěl (kromě běžného kolem 9 měsíce).
V pěti letech se zjistilo, že má epilepsii. Měl i několik velkých záchvatů. Začali ho vyšetřovat a bylo nutné zjistit podrobnosti ohledně porodu (na začátku 90 let vám po porodu nikdo nic neřekl- matka je přece neodborník a nepotřebuje nic vědět, stejně by tomu nerozumněla). Přes známé jsem se snažila dostat k zdravotnické dokumentaci. Nedozvěděla jsem se nic. Byla přečasně zkartována.
Proč asi? Že by strach z žaloby o zanedbání péče?