Tak to je dost šílený zážitek. I když je to dlouho, už v té době nás učili - v r. 91 jsem praktikovala v jedné pražské porodnici - nač vše se nesmí zapomenout, včetně psychostavu matky i dítěte. (Maminka mé kolegyně byla porodní asistentka a dala nám víc než mnohý z kantorů...)
Jenže občas mám pocit - a to nejen díky poporodním zážitkům, že na medicíně učí studenty, že Psyché byla jen Amorova milenka a ostatní, co se o ní povídá - třeba že je důležitou součástí chodu organismu
- jsou jen pověry.
Zachránili jsme tělo, hurá, pacient přežil, a co si o tom myslí, nebo jak to prožívá, není naše věc. Kdyby mermomocí trval na tom, že u něj nejde jen o fyzický stav, sestra nám to poví a my mu dáme odpovídající lék.
Boj s psychkou je nutné vést všemi prostředky!