Přidat názor k článku Jakou cenou se dá vykoupit dětský pláč?

Můj muž vážně onemocněl a rok jsme to táhli tak, že jsme firmu vedli z nemocnic, s dvouletým dítětem, které opravdu extrémně vyžaduje pozornost, stále za zadkem. Pro úplnost dodávám, že náš stát je sice dle mě dosti sociální, ale když opravdu pomoc potřebujete a hned, tak je naprosto na nic. Manžel vždy platil nadstandartní daně, přispíval neziskovkám atd., ale když potřeboval invalidní důchod, aby mohl vypnout firmu a v klidu se léčit, řízení se neskutečně táhlo a několik úředníků se nejprve muselo osobně přesvědčit, že má opravdu amputovanou končetinu, že si to on ani lékaři ve zprávách nevymýšlí. Proto to podnikání z nemocnic, museli jsme, jinak bychom neměli na základní věci. Po roce takového způsobu života jsem měla strach, že brzo v nemocnici z vyčerpání skončím já - a tak jsem za školku ve třech ůetech dítěte byla neskutečně vděčná. Syn si prostě musel zvyknout, mrzelo mě to, chtěla jsem jej zvykat více pozvolna, ale jinak to nešlo a dnes to vypadá, že to zvládl dobře a snad i budoucnost to potvrdí. Chci říct, někdy to prostě jinak nejde, a pokud jsem si měla vybrat, jestli má mít tatínka v nemocnici, maminku z vyčerpání taky a dítě nejspíš v děcáku (s manželem jsme sirotci), nebo maminku doma relaxující i případně na "hloupé" masáži a dítě ve školce, vybrala jsem to druhé.