Dovolím si zastat se Monty:
Deprese člověk nemá za trest, ty prostě přicházejí a dotyčnému nezbývá, než se s tím snažit vyrovnat (v horším případě přežít).
Mmch, moje dítě by se dalo označit za "vymodlené" (i když tady zase já nevím, co to má být), protože jsme strávili rok po doktorech, genetikách, smiřovala jsem se případnými samovolnými potraty atd. Ovšem když těhotenství přišlo, byla jsem psychicky tak na dně, že se mi nechtělo žít. Dle tvé přiblblé logiky si dítě nezasloužím, že???